Květen 2013

4. kapitola (10)

27. května 2013 v 19:01 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu

"Neznáme upíra, který šel s Farrellem dovnitř," řekl Stan po všem tom přemýšlení. Možná si představoval, že mi poskytne delší vysvětlení, ale nakonec usoudil, že nejsem dost chytrá, abych pochopila odpověď. Vždycky jsem radši podceňovaná než přeceňovaná. Kromě toho, co se tím vlastně mění? Ale zařadila jsem si svou otázku mezi fakta, která potřebuji znát.
"Tak kdo je ten vyhazovač od Křídla netopýra?"
"Muž jménem Re-Bar," řekl Stan. V tom, jak to říkal, zněla stopa znechucení. "Je to bouchač."
Takže Re-Bar měl práci svých snů. Pracoval s upíry, pracoval pro upíry a byl mezi nimi každou noc. Na někoho, kdo byl fascinován nemrtvými, měl Re-Bar velkou kliku. "Co by dělal, kdyby se nějaký upír začal prát?" zeptala jsem se z čiré zvědavosti.
"Byl tam jen kvůli lidským opilcům. Zjistili jsme, že upíří vyhazovači obyčejně používají nepřiměřenou sílu."
Nechtělo se mi o tom moc přemýšlet. "Je Re-Bar tady?"
"Za chviličku," řekl Stan, aniž by se poradil s někým ze svého doprovodu. Takřka určitě měl s nimi nějaký duševní kontakt. Ještě nikdy jsem to neviděla a byla jsem si jistá, že Erik nemůže Billa oslovovat duchovně. Muselo to být Stanovo speciální nadání.
Zatímco jsme čekali, Bill si sedl do křesla vedle mě. Natáhl se a vzal mě za ruku. Bylo to velmi uklidňující a já za to Billa milovala. Udržovala jsem svou mysl v uvolněném stavu a snažila se zachovat energii pro výslech, který mě čekal. Ale začínaly se ve mně formovat určité starosti, velmi vážné obavy stran situace upírů v Dallasu. A bála jsem se toho, co jsem zahlédla z návštěvníků baru, zvlášť toho muže, kterého jsem asi poznala.
"Ale ne!" řekla jsem ostře, když jsem si náhle vybavila, kde jsem ho už viděla.
Upíři se vymrštili do pozoru. "Copak, Sookie?" zeptal se Bill.
Stan vypadal jako vytesaný z ledu. Oči mu doslova zeleně žhnuly, nebyla to jen moje představa.
Škobrtala jsem o slova, jak jsem chvatně vysvětlovala, co si myslím. "Ten kněz," říkala jsem Billovi. "Ten muž, který utekl na letišti, ten, co mě chtěl odtáhnout. Byl v tom baru." Jiné oblečení a prostředí mě oklamaly, když jsem byla hluboko v Bethanině paměti, ale teď už jsem si byla jistá.
"Chápu," řekl Bill zvolna. Bill má takřka fotografickou paměť a mohla jsem tedy spoléhat na to, že si tvář toho muže vtiskl do vzpomínek.
"Už prve jsem si myslela, že to vlastně není kněz, a teď vím, že byl v baru tu noc, kdy Farrell zmizel," řekla jsem. "Oblečený v civilu. Ne, hm, v bílém kolárku a černé košili."
Nastala výmluvná pauza.
Stan řekl delikátně: "Ale tenhle muž, tenhle údajný kněz v baru, ani se dvěma lidskými společníky, nemohl unést Farrella, pokud Farrell nechtěl jít."
Sklopila jsem oči a neřekla ani slovo. Nechtěla jsem to být já, kdo to řekne nahlas. Bill moudře také nepromluvil. Nakonec Stan Davis, hlavní dallaský upír, řekl: "Někdo šel na záchod s Farrellem, jak si Bethany vybavila. Upír, kterého jsem neznal."
Kývla jsem a dívala se jinam.
"Pak tenhle upír musel pomoci unést Farrella."
"Je Farrell gay?" zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo, jako by moje otázka právě vystoupila ze zdi.
"Preferuje muže, ano. Myslíte…"
"Nemyslím si vůbec nic." Důrazně jsem zavrtěla hlavou, aby mu bylo jasné, jak moc nemyslím. Bill mi stiskl prsty. Auvajs!
Mlčení bylo napjaté, dokud se na první pohled pubertální upír nevrátil s ramenatým člověkem, tím, kterého jsem viděla v Bethaniných vzpomínkách. Nevypadal ale tak, jak ho Bethany viděla, v jejích očích byl robustnější, méně tlustý, úchvatnější, pěstěnější. Ale dal se v něm poznat Re-Bar.
Hned mi bylo zřejmé, že s tím člověkem něco není v pořádku. Šel za upírskou dívkou docela ochotně a usmíval se na všechny v místnosti, ale to bylo ujeté, ne? Každý člověk, který vycítí trable s upíry, se bude bát, aťsi má sebečistší svědomí. Vstala jsem a přistoupila k němu. Sledoval mě, jak se blížím, s veselou nedočkavostí.
"Ahoj, kámo," řekla jsem vlídně a potřásla mu rukou. Pustila jsem ji, hned jak mi to slušnost dovolila. Ucouvla jsem o dva kroky. Měla jsem sto chutí vzít si prášek a zalehnout.
"No," řekla jsem Stanovi, "ten má teda v hlavě díru."
Stan pozoroval Re-Barovu lebku skeptickým pohledem. "Vysvětlit," řekl.
"Jakpak se vede, pane Stan?" zeptal se Re-Bar. Klidně bych se vsadila, že takhle ještě nikdy nikdo na Stana Davise nepromluvil, aspoň ne tak zhruba posledních pět set let.
"Mám se dobře, Re-Bare. A ty?" Musela jsem přičíst Stanovi ke cti, že zachoval klid a vyrovnanost.
"Víte, já se cejtím prostě vohromně." Re-Bar v úžasu potřásal hlavou. "Já sem kurva nejšťastnější chlap na světě - dáma promine."
"Promíjí se." Musela jsem ze sebe ta slova ždímat násilím.
Bill řekl: "Co se s ním stalo, Sookie?"
"Někdo mu vypálil díru do hlavy," řekla jsem. "Neumím to přesně jinak vysvětlit. Nepoznám, jak to udělali, protože jsem to ještě nikdy neviděla, ale když se podívám do jeho myšlenek, do jeho vzpomínek, je tam prostě velikánská zubatá díra. Je to, jako by Re-Bar potřeboval odstranit maličký nádor, ale chirurg by mu čistě pro jistotu odebral ještě slezinu a slepé střevo. Znáte to, když odeberete někomu vzpomínku, tak ji nahradíte jinou." Mávla jsem rukou, aby bylo jasné, že mluvím o všech upírech. "No, někdo vzal kus Re-Barovy mysli a ničím ji nenahradil. Jako lobotomie," napadlo mě dodatečně. Hodně čtu. Ve škole jsem to s tím mým problémkem měla těžké, ale když si čtu sama pro sebe, poskytuje mi to únik od mé situace. Nejspíš jsem samouk.
"Takže všechno, co Re-Bar věděl o Farrellově zmizení, je pryč," řekl Stan.
"Jo, a taky pár složek Re-Barovy osobnosti a spousta dalších vzpomínek."
"Je ještě funkční?"
"Ale ano, nejspíš ano." Nikdy jsem nenarazila na nic takového, vůbec jsem ani nevěděla, že je to možné. "Ale nevím, jak efektivní bude jako vyhazovač," dodala jsem ve snaze být upřímná.
"Stalo se mu to, když pracoval pro nás. Postaráme se o něj. Třeba by mohl uklízet v klubu po zavírací hodině," řekl Stan. Ze Stanova hlasu jsem poznala, že chce mít jistotu abych si zapamatovala, že upíři dovedou být soucitní, nebo aspoň féroví.
"Hernajs, to bude vohromný!" zazářil Re-Bar na svého šéfa. "Díky, pane Stan."
"Odvez ho zpátky domů," řekl Stan své podřízené. Odešla hned, s lobotomizovaným mužem v patách.
"Kdo na něm mohl provést takovou zpackanou práci?" uvažoval Stan. Bill neodpovídal, protože tu nebyl, aby vystrkoval růžky, ale aby mě střežil a prováděl vlastní pátrání, pokud to bude třeba. Vstoupila vysoká rudovlasá upírka, ta, která byla v baru tu noc, kdy zmizel Farrell.
"Čeho jste si všimla ten večer, kdy se Farrell ztratil?" zeptala jsem se jí, aniž bych uvažovala o protokolu. Zavrčela na mě, bílé zuby kontrastovaly s tmavým jazykem a zářivou rtěnkou.
Stan řekl: "Spolupracuj!" Tvář se jí okamžitě vyhladila, veškerý výraz zmizel jako záhyby na prostěradle, když po něm přejedete rukou.
"Nepamatuju si," řekla nakonec. Takže Billova schopnost vybavovat si všechno co viděl, do nepatrných detailů, byla osobním nadáním. "Nepamatuju si, že bych viděla Farrella víc než pár minut."
"Můžete udělat s Rachel totéž, co s tou servírkou?" zeptal se Stan.
"Ne," odpověděla jsem okamžitě, hlasem možná trochu příliš důrazným. "Vůbec neumím číst upírům myšlenky. Uzavřené knihy."
Bill řekl: "Nevzpomínáš si na nějakého blonďáka - jednoho z nás - který vypadal asi tak na šestnáct let? Se starodávným modrým tetováním na rukou a těle?"
"To ano," řekla zrzavá Rachel okamžitě. "To tetování bylo z římských dob, myslím. Bylo primitivní, ale zajímavé. Všimla jsem si ho, protože jsem neviděla, že by přišel sem do domu požádat Stana o lovecký lístek."
Takže upíři, procházející teritoriem jiných upírů, se musí takříkajíc hlásit na recepci. Zařadila jsem to do mozku pro případné použití v budoucnu.
"Byl s nějakým člověkem, nebo aspoň se s ním bavil," pokračovala rudovlasá upírka. Měla na sobě modré džínsy a zelený svetr, který mi připadal neuvěřitelně teplý. Jenže upíři nemají starosti s aktuální teplotou ovzduší. Podívala se na Stana a pak na Billa, který ji gestem vyzval, aby vysypala všechny vzpomínky, které má. "Ten člověk byl tmavovlasý a měl knír, pokud si ho správně vybavuju." Udělala gesto rukama, rozmáchlé gesto s roztaženými prsty, které jakoby říkalo: "Jsou si všichni tolik podobní!"
Po odchodu Rachel se Bill zeptal, jestli je v domě počítač. Stan řekl, že je, a zadíval se na Billa s opravdovou zvědavostí, když Bill požádal, zda by jej nemohl na chvilku použít, a omluvil se, že si s sebou nevzal laptop. Stan kývl. Bill užuž opouštěl místnost, když zaváhal a ohlédl se na mě. "Nevadí ti to, Sookie?" zeptal se.
"Kdepak!" Snažila jsem se, aby to znělo sebejistě.
Stan řekl: "Nic se jí nestane. Ještě se musí podívat na pár dalších lidí."
Pokývla jsem a Bill odešel. Usmála jsem se na Stana, což dělám, když jsem napjatá. Není to radostný úsměv, ale je to lepší než vřískat.
"Jste s Billem dlouho?" zeptal se Stan.
"Pár měsíců." Čím méně toho o nás Stan ví, tím budu radši.
"Jste s ním spokojená?"
"Ano."
"Milujete ho?" Stanův hlas zněl pobaveně.
"Do toho vám nic není," zazubila jsem se. "Neříkal jste, že musím prověřit ještě další lidi?"
Procházela jsem stejnou procedurou jako prve s Bethany, držela jsem různé ruce a prověřovala nudnou hromadu mozků. Bethany byla rozhodně nejvšímavější osobou v baru. Tihle lidé - druhá servírka, lidský barman a častý štamgast, upíří fanda, který se na to dokonce přihlásil dobrovolně - měli tupé nudné myšlenky a omezenou schopnost něco si vybavit. Zjistila jsem, že barman přechovává kradené zboží, a po jeho odchodu jsem doporučila Stanovi, aby za bar postavil jiného zaměstnance, jinak bude zatažen do policejního vyšetřování. Na Stana to zjevně zapůsobilo víc, než jsem doufala. Nechtěla jsem, aby se příliš zamiloval do mých služeb.
Bill se vrátil, když jsem končila s posledním zaměstnancem baru, a vypadal trošičku potěšeně, takže jsem dospěla k závěru, že byl úspěšný. Bill trávil poslední dobou většinu času, kdy byl vzhůru, u počítače - z čehož jsem nebyla nijak nadšená.
"Ten tetovaný upír," řekl Bill, když už jsme v místnosti zbyli jen Stan a já, "se jmenuje Godric, ačkoliv posledních sto let vystupuje pod jménem Godfrey. Je to odříkač." Nevím jak na Stana, ale na mě to udělalo dojem. Pár minut u počítače, a Bill odvedl pěkný kus detektivní práce.
Stan se zatvářil zděšeně a já nejspíš vypadala zmateně.
"Spojil se s radikálními lidmi. Plánuje sebevraždu," vysvětlil mi Bill tiše, zatímco Stan byl zahalen v myšlenkách. "Tenhle Godfrey má v plánu setkání se sluncem. Jeho existence mu zhořkla."
"Takže chce vzít někoho s sebou?" Godfrey vystaví Farrella slunečním paprskům spolu se sebou?
"Zradil nás Společenstvu," řekl Stan.
Zradil je slovo, které čpí melodramatem, ale mě ani nenapadlo se ušklíbnout, když je Stan pronesl. Slyšela jsem už o Společenstvu, třebaže jsem se nikdy nesetkala s někým, kdo by se hlásil k tomu, že do něj skutečně náleží. Čím býval Ku Klux Klan pro afroameričany, tím bylo Společenstvo slunce pro upíry. Byl to nejrychleji rostoucí kult v Americe.

Znovu jsem se ocitla v hlubších vodách, než v jakých jsem dokázala plavat.

4. kapitola (9)

27. května 2013 v 19:00 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu


"To je on, Bethany!" zašeptala jsem. "Co si z něj pamatujete?"
"Aha, ten," řekla Bethany nahlas a tolik mě polekala, až jsem málem vyskočila ze židle. V duchu se obrátila k Farrellovi, přemýšlela o něm. Dal si dvakrát syntetickou krev, nulu pozitivní, a nechal jí spropitné.
Bethany měla mezi obočím vrásku, jak se soustředila na můj požadavek. Ze všech sil se nyní snažila, pátrala v paměti. Kousky večera se začínaly spojovat, takže se dostala k částem obsahujícím vzpomínku na hnědovlasého upíra. "Šel s tím blonďákem dozadu na záchod," řekla a já viděla v její mysli podobu blond tetovaného upíra, vyhlížejícího velmi mladě. Kdybych byla malířka, dokázala bych ho nakreslit.
"Mladý upír, asi šestnáct. Blond, tetování," zašeptala jsem Stanovi a ten se zatvářil překvapeně. Sotva jsem to postřehla, protože jsem se musela soustředit na spoustu věcí - bylo to jako žonglování - ale měla jsem dojem, že Stanovou tváří přelétl záblesk překvapení. To bylo matoucí.
"Určitě to byl upír?" zeptala jsem se Bethany.
"Pil krev," řekla nevýrazně. "Měl takovou bledou pleť. Běhal mi z něj mráz po zádech. Ano, určitě."
A šel s Farrellem na záchod. Byla jsem rozrušená. Jediný důvod, proč by upír vstoupil na záchod, byl ten, že uvnitř byl člověk, se kterým chtěl mít sex nebo z něj pít, nebo (což mají všichni upíři nejraději) obojí zároveň. Znovu jsem se pohroužila do Bethaniných vzpomínek a sledovala ji, jak obsloužila ještě několik zákazníků. Nikoho, koho bych poznávala, ačkoliv jsem si ostatní štamgasty prohlížela co nejlépe. Většina z nich působila jako neškodné turistické typy. Jeden z nich, snědý muž s huňatým knírem, mi byl povědomý, pokusila jsem se tedy všimnout si jeho společníků: vysokého hubeného muže s plavými vlasy po ramena a zakrslé ženy s jedním z nejhorších účesů, jaké jsem kdy viděla.
Chtěla jsem položit Stanovi několik otázek, ale nejdříve jsem potřebovala skoncovat s Bethany. "Vyšel ten upír, který vypadal jako kovboj, zase ven, Bethany?"
"Ne," řekla po znatelné pauze. "Už jsem ho neviděla." Bedlivě jsem prověřila všechna prázdná místa v její mysli. Nikdy bych nemohla nahradit to, co bylo vymazáno, ale poznala bych, kdyby někdo manipuloval s její pamětí. Nenašla jsem nic. A snažila se vzpomenout, to jsem poznala. Cítila jsem, jak se usilovně snaží vybavit, jestli Farrella ještě zahlédla. Podle pocitu z jejího napětí jsem poznala, že ztrácím kontrolu nad Bethaninými myšlenkami a vzpomínkami.
"A co ten blonďák? Ten s tetováním?"
Bethany nad tím uvažovala. Už byla v transu jen napůl. "Toho taky nevidím," řekla. Hlavou jí prolétlo jméno.
"Co to bylo?" zeptala jsem se tichým a klidným hlasem.
"Nic! Nic!" Bethaniny oči byly dokořán. Stříhání vlasů skončilo, ztratila jsem ji. Zdaleka jsem ji neovládala dokonale.
Chtěla někoho chránit, chtěla aby neprošel tím, čím procházela ona. Ale nedokázala se ubránit tomu jménu a já je zachytila. Nechápala jsem docela, proč si myslí, že ten muž bude vědět něco víc, ale myslela si to. Nevěděla jsem, čemu by posloužilo, kdybych jí dala na srozuměnou, že jsem postřehla její tajemství, takže jsem se na ni usmála a řekla Stanovi, aniž bych se k němu obrátila: "Může jít. Mám všechno."
Zaznamenala jsem výraz úlevy v Bethanině tváři dřív, než jsem se ohlédla na Stana. Určitě poznal, že mám něco v rukávu, a já nechtěla, aby něco řekl. Kdoví, na co myslí upír, když někdo brání upíra? Ale měla jsem zřetelný pocit, že Stan mi rozumí.
Nepromluvil nahlas, ale vstoupila další upírka, dívka, která byla asi v Bethanině věku, když přešla na druhou stranu. Stan vybral dobře. Dívka se sklonila nad Bethany, vzala ji za ruku, usmála se s úplně zataženými tesáky a řekla: "Teď vás odvezeme domů, jo?"
"To je ohromné!" Bethany měla úlevu vepsanou neonovými písmeny na čele. "Ohromné," opakovala, už ne s takovou jistotou. "A vy vážně jedete ke mně domů? Vy…"
Upírka se ale podívala Bethany přímo do očí a řekla: "Nebudete si z dneška ani z tohohle večera pamatovat nic kromě večírku."
"Večírku?" Bethanin hlas zněl nezřetelně. Jen mírně zvědavě.
"Šla jste na večírek," říkala upírka, když vyváděla Bethany z místnosti. "Šla jste na ohromný večírek a tam jste potkala roztomilého chlápka. Byla jste s ním." Ještě něco Bethany šeptala, když vycházely ven. Doufala jsem, že jí dává nějakou dobrou vzpomínku.
"Tak co?" zeptal se Stan, když se za těmi dvěma zavřely dveře.
"Bethany si myslela, že víc bude vědět vyhazovač z klubu. Viděla ho vcházet na pány v patách za vaším přítelem Farrellem a tím upírem, kterého neznáte." jsem nevěděla, a nechtělo se mi vyptávat se Stana, jestli upíři mají mezi sebou sex. Sex a potrava byly v upířím životním systému tak propojené, že jsem si neuměla představit, jak má upír sex s někým, kdo není člověk, to jest s někým, od koho nemůže dostat krev. Berou si upíři někdy krev jeden od druhého, v nekrizových situacích? Věděla jsem, že je-li v sázce upírův život (tak či tak), daruje jiný upír krev, aby poškozeného oživil, ale nikdy jsem neslyšela o jiné situaci, zahrnující výměnu krve. Vůbec se mi nechtělo ptát se Stana. Možná bych to mohla probrat s Billem, až vypadneme z tohohle domu.
"V její mysli jste tedy objevila, že Farrell byl v baru a že šel na toaletu s jiným upírem, mladým mužem s dlouhými blond vlasy a mnoha tetováními," shrnul Stan. "Ten vyhazovač šel na toaletu, když tam byli ti dva."
"Přesně tak."

Nastala delší pauza, během níž se Stan rozhodoval, co dál. Čekala jsem a byla ráda, že neslyším ani slovo z jeho vnitřní debaty. Ani záblesky, ani pohledy.
Aspoň takové okamžité záblesky do upíří mysli byly nadmíru vzácné. A od Billa jsem nikdy žádný nepostřehla, nevěděla jsem ani, že je to vůbec možné, ještě nějakou dobu poté, co jsem byla uvedena do upířího světa. Takže jeho společnost pro mě zůstávala čirou rozkoší. Poprvé v životě jsem mohla mít normální vztah s mužským. Samozřejmě to nebyl živý mužský, ale člověk nemůže mít všechno.

Jako by věděl, že na něj myslím - ucítila jsem na rameni Billovu ruku. Položila jsem na ni vlastní a litovala, že nemůžu vstát a dlouze ho obejmout. Před Stanem by to nebyl dobrý nápad. Mohlo by mu vyhládnout.

4. kapitola (8)

27. května 2013 v 18:59 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu


"Vypadáte fajn," řekla jsem tiše a vzala ji za ruce. "Teď se budeme držet minutku za ruce - přísahám, že po vás nevyjedu." Zahihňala se a její prsty se ještě trochu uvolnily. Pak jsem začala.
Tohle pro mě byla novinka. Místo abych se snažila vyhnout používání telepatie, snažila jsem se ji s Billovou podporou rozvinout. Lidský personál v Transfuzii pro mě představoval pokusná morčata. Skoro náhodou jsem zjistila, že dokážu zhypnotizovat lidi co by dup. Nedostali se tím do mé moci nebo něco takového, ale vpustili mě do své mysli tak snadno, až to děsilo. Jestliže člověk pozná, co někoho doopravdy odblokuje, tím, že mu čte myšlenky, je relativně snadné dotyčného uvolnit tak, až se dostane do stavu podobného transu.
"Co vás nejvíc baví, Bethany?" zeptala jsem se. "Zajdete si tu a tam na masáž? Nebo si třeba ráda necháváte dělat nehty?" Delikátně jsem nahlížela do Bethaniny mysli. Vybírala jsem nejlepší kanál pro své účely.
"Necháváte si upravovat vlasy," řekla jsem tichým a jednotvárným hlasem, "od svého oblíbeného kadeřníka… Jerryho. Češe je a češe, až nezbude jediný zacuchaný. Rozdělí je, opatrňoučce, protože vaše vlasy jsou náramně husté. Stříhání mu trvá dlouho, ale těší se na to, protože máte vlasy zdravé a lesklé. Jerry zvedá pramen a zastřihává ho… nůžky trochu cvaknou. Kousíček vlasů spadne na plastikovou pláštěnku a sklouzne na podlahu. Zase cítíte jeho prsty ve vlasech. Znovu a znovu se pohybují, zvedají pramen vlasů, ušmiknou ho. Někdy znovu češe, aby viděl, jestli to má rovně. Je to moc příjemné, jen tak sedět a nechat si od někoho upravovat vlasy. Není nikdo jiný…" Ne, počkat! To zvedlo náznak nejistoty. "V kadeřnictví je jen pár lidí, a ti mají stejně napilno jako Jerry. Někdo pustil velký fén. Sotva slyšíte hlasy, které mluví potichu ve vedlejším boxu. Jeho prsty projíždějí, zvedají, šmikají, češou, znovu a znovu…"
Nevěděla jsem, co by školený hypnotizér řekl o mé technice, ale mně to přinejmenším tentokrát zabralo. Mozek Bethany byl v neklidném dychtivém stavu, přímo čekal, až dostane nějaký úkol. Stejně jednotvárným hlasem jsem řekla: "Zatímco pracuje s vašimi vlasy, projdeme si ten večer v práci. Nepřestane stříhat, ano? Začneme tím, že se připravíte jít do baru. Na mě nehleďte, já jsem jen obláček vzduchu za vašimi zády. Možná uslyšíte můj hlas, ale ten vychází z druhého boxu v tom salonu krásy. Ani neuslyšíte, co říkám, ledaže bych použila vaše jméno." Kromě toho, že jsem chlácholila Bethany, jsem také informovala Stana. Pak jsem se pohroužila hlouběji do dívčiny paměti.
Bethany se dívala na svůj byt. Byl hodně malý, krásně uklizený, a dělila se o něj s další zaměstnankyní z Křídla netopýra, která se jmenovala Desiree Dumasová. Desiree Dumasová, jak ji Bethany viděla, vypadala přesně jako její vymyšlené jméno: samozvaná siréna, trochu moc buclatá, trochu moc blond a přesvědčená o tom, že působí náramně eroticky.
Provádět číšnici tímhle prožitkem bylo jako sledovat film, opravdu nudný film. Bethanina paměť byla až moc dobrá. Pokud se přeskočí nudné partie, jako třeba hádka Bethany a Desiree o relativní výhody dvou značek řasenky, pamatovala si Bethany tohle: připravila se do práce jako vždycky a jely tam s Desiree. Desiree pracovala v dárkovém obchodě uvnitř Křídla netopýra. Oblečená v červeném korzetu a černých holínkách vnucovala upíří suvenýry za velké peníze. S umělými tesáky pózovala s turisty na fotkách a dostávala za to pěkné spropitné. Kostnatá a stydlivá Bethany byla pouhá číšnice. Rok čekala na otevření příjemnějšího dárkového obchodu, kde by nedostávala velké spropitné, ale základní plat by měla vyšší a mohla by si sednout, když by zrovna neměla nic na práci. Bethany se tam ještě nedostala. Z její strany proto panovala vůči Desiree velká zášť, naprosto neodůvodněná, ale slyšela jsem se, jak to Stanovi sděluji, jako by to byla zásadní informace.
Nikdy jsem nebyla takhle hluboko v myšlenkách někoho jiného. Snažila jsem se informace cestou prosévat, ale nedařilo se mi to. Nakonec jsem prostě nechala všechno plynout. Bethany byla úplně uvolněná, pořád se nechávala stříhat a česat. Měla výtečnou vizuální paměť a byla stejně hluboce jako já zaujatá večerem, který strávila v práci.

Ve své mysli servírovala Bethany syntetickou krev jen čtyřem upírům: rudovlasé ženě, malé podsadité hispánce s očima černýma jako uhel, blond puberťákovi s prastarým tetováním a hnědovlasému muži s vyčnívající bradou a vázankou bolo. Tak! Farrell byl zahnízděn v Bethanině paměti. Musela jsem potlačit překvapení a poznání a snažit se kormidlovat Bethany důrazněji.

4. kapitola (7)

27. května 2013 v 18:59 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu



Jmenovala se Bethany. Bylo jí jednadvacet a považovala se za nezdárné dítě, opravdu špatnou holku. Neměla zdání, do jakého maléru se tím může dostat - až do nynějška. Když přijala místo v Křídle netopýra, bylo to její životní gesto vzpoury, a klidně mohlo skončit osudově.
Obrátila jsem oči zpět ke Stanu Davisovi. "Je vám jasné," řekla jsem, a bylo v tom veliké riziko, "že pokud vydá informace, které chcete, vyjde odtud volně a bez úhony." Řekl už jednou, že chápe podmínky, ale já si musela být jistá.
Bill za mými zády těžce vzdychl. Nebyl právě nadšený. Oči Stana Davise vteřinu doslova svítily, tolik se zlobil. "Ano," odsekával slova, tesáky napůl vysunuté, "souhlasil jsem." Na vteřinu jsme se střetli očima. Oba jsme věděli, že ještě přede dvěma roky by upíři Bethany unesli a mučili ji, dokud by nezískali do posledního puntíku všechny informace, které má uložené v mozku, i takové, které by si vymyslela.
Zapojení do veřejného života, zveřejnění faktu jejich existence - to mělo mnoho výhod, ale také nevýhody. V tomto případě bylo nevýhodou, že museli využít mých služeb.
"Jak ten Farrell vypadá?"
"Jako kovboj." Stan to řekl beze stopy humoru. "Nosí takovou tu šňůru místo kravaty, džíny a košile s druky z falešné perleti."
Dallaští upíři zřejmě nevynikali nevtíravou elegancí. Možná jsem si přece jen mohla vzít svůj úbor servírky. "Jakou má barvu očí a vlasů?"
"Hnědé prošedivělé vlasy. Hnědé oči. Velkou bradu. Asi tak… metr sedmdesát osm." Stan překládal z nějaké jiné metody měření. "Vám by připadalo, že vypadá tak na osmatřicet," řekl Stan. "Je hladce oholený a hubený."
"Nechcete, abych vzala Bethany někam jinam? Máte nějakou menší místnost, míň přeplněnou?" Snažila jsem se vypadat přívětivě, protože mi to připadalo jako dobrý nápad.
Stan udělal pohyb rukou, tak rychlý, že jsem to skoro vůbec nepostřehla, a ve vteřině - doslova - všichni upíři kromě samotného Stana a Billa opustili místnost. Bez dívání jsem věděla, že Bill stojí u zdi, připravený na všechno. Zhluboka jsem se nadechla. Byl čas spustit tenhle podnik.
"Bethany, jak se vede?" nasadila jsem vlídný hlas.
"Odkud znáte mé jméno?" zeptala se a sesula se na své židli. Byla to židle na kolečkách a já ji odvezla od stolu a obrátila čelem k té, na níž jsem se sama uvelebila. Stan pořád seděl v čele stolu, za mnou, kousek vlevo ode mě.
"Vím o vás spoustu věcí," snažila jsem se působit přívětivě a vševědoucně. Začala jsem sbírat myšlenky ze vzduchu jako jablka z obtěžkaného stromu. "Měla jste psa jménem Huf, když jste byla malá, a vaše maminka dělá nejlepší kokosový dort na světě. Táta jednou prohrál moc peněz v kartách a vy jste musela dát do frcu svůj videorekordér, abyste mu to pomohla splatit a aby máma na nic nepřišla."
Ústa měla otevřená dokořán. Pokud to vůbec bylo možné, zapomněla, že je ve strašlivém nebezpečí. "To je úžasné, vy jste stejně dobrá jako ta psychotronička z televize, ta z reklam!"
"No, Bethany, já žádná psychotronička nejsem," řekla jsem trochu příliš ostře. "Jsem telepatka a čtu vám myšlenky, dokonce i některé, o nichž možná nevíte. Nejdřív vás uvolním a pak budeme vzpomínat na ten večer, kdy jste pracovala v baru - ne dneska, ale před pěti dny." Ohlédla jsem se na Stana, který kývl.
"Ale já jsem nemyslela na maminčin dort!" řekla Bethany. Držela se toho, co ji zarazilo.
Pokusila jsem se potlačit vzdech.
"Nebyla jste si toho vědoma, ale myslela. Blesklo vám to hlavou, když jste se podívala na nejbledšího upíra - Isabel - protože byla v obličeji bílá jako poleva na dortu. A myslela jste na to, jak moc se vám stýská po psovi, když jste si představila, jak moc byste chyběla svým rodičům."
Pochopila jsem, že to byla chyba, hned jak mi ta slova vyšla z úst. Samozřejmě se znovu rozplakala, protože si vybavila svou současnou situaci.
"Tak proč jste tady?" zeptala se mezi vzlyky.
"Jsem tady, abych vám pomohla vzpomínat."
"Ale říkala jste, že nejste psychotronička."
"To taky nejsem." Nebo jsem? Někdy jsem si říkala, že něco z toho se mísí s mým druhým "darem", což byl pro upíry opravdu dar. Já to vždycky brala spíš jako kletbu, dokud jsem nepotkala Billa. "Psychotronici se dovedou dotknout předmětu a získat informace o nositeli. Někteří psychotronici mají vize minulých nebo budoucích událostí. Někteří psychotronici umějí komunikovat s mrtvými. Já jsem telepat. Umím číst lidem myšlenky. Údajně umím myšlenky taky vysílat, ale nikdy jsem to nezkoušela." Kdybych poznala jiného telepata, byl by to zajímavý pokus, ale odsunula jsem ten nápad, abych se jím zabývala až někdy ve volném čase. Teď jsem se musela soustředit na daný problém.
Když jsem seděla těsně u Bethany, musela jsem udělat řadu rozhodnutí. Nápad využívat mé "naslouchání" k nějakému účelu byl pro mě nový. Většinu života jsem se usilovně snažila neposlouchat. Teď bylo naslouchání mým úkolem a patrně na něm závisel Bethanin život. Můj tedy skoro určitě.
"Poslouchejte, Bethany, uděláme to takhle. Budete vzpomínat na ten večer a já ho projdu s vámi. Ve vašich myšlenkách."
"Bude to bolet?"
"Ne, ani trošičku."
"A potom?"
"Přece odejdete."
"Odejdu domů?"
"Jasně!" S upravenou pamětí, v níž se nebudu vyskytovat já, ani tenhle večer, díky jednomu upírovi.
"Nezabijou mě?"
"Ani omylem."
"Slibujete?"
"Slibuju." Podařilo se mi na ni usmát.
"Tak jo," řekla zdráhavě. Trochu jsem ji posunula, aby neviděla přes mé rameno na Stana. Neměla jsem zdání, co Stan dělá. Ale ona nemusí vidět tu bílou tvář, zatímco se snažím, aby se uvolnila.
"Jste hezká," řekla najednou.

"Díky, a nápodobně." Alespoň by za lepších okolností hezká být mohla. Bethany měla příliš malá ústa na svůj obličej, ale tenhle rys některým mužům připadá atraktivní, protože to vypadá, jako by se pořád špulila. Měla velmi mnoho hnědých vlasů, hustých a huňatých, a štíhlé tělo s malými ňadry. Když se teď na ni dívala jiná žena, dělala si Bethany starosti o své pomačkané oblečení a zašlé nalíčení.

4. kapitola (6)

27. května 2013 v 18:58 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu



"Stan Davis," opáčil Bill.
"Jo, vítej ve městě!" V magorově hlasu zněla slabá stopa cizího přízvuku. Býval to Stanislaw Davidowitz, pomyslela jsem si a pak setřela svou mysl, jako když se utírá tabule. Kdyby někdo z nich zjistil, že teď a tady zachycuji z ticha jejich mozků zatoulané myšlenky, byla bych bez krve, ještě než bych dopadla na podlahu.
Ani Bill to nevěděl.
Zamkla jsem strach do sklepa své mysli, zatímco se na mě bledé oči upřely a zkoumaly mě kousek po kousku.
"Má moc pěkné balení," řekl Billovi a nejspíš to měl být kompliment, poplácání po zádech.
Bill pokývl hlavou.
Upíři nemarní čas tím, že by říkali spoustu věcí, které by za stejných okolností říkali lidé. Lidský ředitel by se Billa zeptal, jak se vede Erikovi, jeho šéfovi, pohrozil by trochu Billovi pro případ, že bych nepodala očekávaný výkon, možná by představil Billa a mě přinejmenším významnějším osobám v místnosti. Stan Davis, hlavní upír, nic z toho neudělal. Zvedl ruku a mladý hispánský upír s ježatými černými vlasy opustil místnost a vrátil se s lidskou dívkou v patách. Když mě uviděla, zaječela a vrhla se ke mně, snažíc se vytrhnout upírovi, který ji držel za nadloktí.
"Pomoc!" ječela. "Musíte mi pomoct!"
Hned jsem pochopila, že je pitomá. Koneckonců, co bych mohla udělat proti místnosti plné upírů? Její prosba byla směšná. Zopakovala jsem si to několikrát velmi rychle po sobě, abych zvládla udělat, co jsem musela.
Zachytila jsem její pohled a zvedla prst, abych ji umlčela. Jakmile se na mě podívala, zaklesla se do mě, poslechla. Nemám hypnotické oči upíra, ale nevypadám ani v nejmenším hrozivě. Vypadám přesně jako holky, které vídáte na špatně placených místech v každém podniku a v každém městečku na Jihu: blond a prsatá, opálená a mladá. Možná nevypadám moc chytře. Ale myslím, že si to spíš lidé (a upíři) namlouvají, že když je holka pěkná a blond a má špatně placenou práci, musí být ipso facto blbá.
Obrátila jsem se ke Stanu Davisovi, velmi ráda, že Bill stojí hned za mnou. "Pane Davisi, jistě chápete, že potřebuji víc soukromí, až budu vyslýchat tuhle dívku. A musím vědět, co od ní potřebujete."
Dívka začala vzlykat. Bylo to pomalé a srdcervoucí, a za dané situace takřka neuvěřitelně protivné.
Davisovy bledé oči se na mě upřely. Nesnažil se mě uhranout ani podrobit, prostě mě jen zkoumal. "Měl jsem za to, že váš doprovod zná podmínky mé dohody s jeho vůdcem," řekl Stan Davis. Dobrá, pochopila jsem. Byla jsem hluboko pod jeho úroveň, protože jsem byla člověk. Můj hovor se Stanem byl toho druhu, jako když kuře mluví se zákazníkem v KFC. Ale stejně jsem musela znát náš cíl. "Jsem si vědoma, že jste vyhověli podmínkám Oblasti 5," řekla jsem co neklidnějším hlasem, "a vynasnažím se. Ale bez cíle nemohu začít."
"Musíme vědět, kde je náš bratr," řekl po odmlce.
Snažila jsem se nevypadat tak užasle, jak jsem se cítila.
Jak už jsem řekla, někteří upíři, jako Bill, žijí sami. Jiní se cítí bezpečněji v houfu, kterému se říká hnízdo. Říkají si navzájem bratře a sestro, když stráví nějakou dobu ve stejném hnízdě, a některá hnízda vydrží celá desetiletí. (Jedno v New Orleansu vydrželo dvě století.) Než jsme odjížděli z Louisiany, Bill mě informoval, že dallaští upíři žijí v obzvlášť velkém hnízdě.
Nejsem žádný mozkový chirurg, ale dokonce i já jsem si uvědomovala, že když tak mocný upír jako Stan pohřešuje jednoho ze svých bratří z hnízda, je to nejen velmi neobvyklé, ale taky ponižující.
Upíři mají ponížení rádi asi stejně jako lidi.
"Vysvětlete okolnosti, prosím," řekla jsem svým nejneutrálnějším hlasem.
"Můj bratr Farrell se už pět nocí nevrátil do hnízda," řekl Stan Davis.
Věděla jsem, že prověřili Farrellova oblíbená loviště a vyptali se všech ostatních upírů z dallaského hnízda, jestli Farrell nebyl někde spatřen. Nicméně jsem otevřela ústa, abych se zeptala, jak už tak lidé dělávají. Jenže Bill se dotkl mého ramene, já se ohlédla a viděla, jak maličko zavrtěl hlavou. Mé otázky by byly považovány za těžkou urážku.
"Tahle dívka?" zeptala jsem se místo toho. Byla pořád zticha, ale chvěla se a třásla. Hispánský upír byl zřejmě to jediné, co ji drželo na nohou.
"Pracuje v klubu, kde byl naposledy spatřen. Ten klub patří nám, Křídlo netopýra." Bary byly oblíbenými podniky upírů, přirozeně, protože jejich nejhustší provoz přicházel v noci. Čistírny s celonočním provozem jaksi nebyly pro zubatce tak lákavé, jako bar prošpikovaný upíry.
V uplynulých dvou letech se upíří bary staly nejmódnější formou nočního života, jakou se které město mohlo honosit. Ubozí lidé, kterých se zmocnila posedlost po upírech - tesákovina - se zdržovali v upířích barech, často v kostýmech, v naději, že upoutají pozornost opravdových. Turisté chodili zevlovat na upíry a na tesákovce. Tyhle bary nebyly zrovna tím nejbezpečnějším pracovištěm.

Zachytila jsem pohled hispánského upíra a ukázala na židli na mé straně dlouhého stolu. Posadil na ni dívku. Shlédla jsem na ni a připravovala se vklouznout do jejích myšlenek. Její mysl neměla vůbec žádnou ochranu. Zavřela jsem oči.

4. kapitola (5)

27. května 2013 v 18:57 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu


Jak se dalo čekat, Isabelino auto byl černý lexus plný vymožeností. Upíři nejezdí v žádných starých šunkách. Isabel počkala, až si zapnu bezpečnostní pás (ona a Bill se tím nenamáhali), než vyrazila od obrubníku, čímž mě překvapila. Pak už jsme projížděli Dallasem po hlavním dopravním tahu. Isabel byla zřejmě mlčenlivá, ale když jsme byli v autě asi pět minut, jako by se vzpamatovala, jako by si připomněla, že má nějaké rozkazy.
Začali jsme zahýbat doleva. Uviděla jsem nějakou zatravněnou plochu a neurčitý obrys čehosi, co mohla být jakási historická tabule s označením. Isabel ukázala dlouhým kostnatým prstem napravo. "Texaský školní archiv," řekla a já pochopila, že cítí povinnost mě informovat. To znamenalo, že to měla nařízeno, což bylo velmi zajímavé. Dychtivě jsem sledovala její prst a zaznamenala z cihlové budovy všechno, co se dalo. Překvapilo mě, že nevypadá pozoruhodněji.
"To je travnatý kopeček?" vydechla jsem, vzrušená a ohromená. Jako bych se náhle ocitla na Hindenburgu nebo nějakém jiném proslulém artefaktu.
Isabel přikývla stěží postřehnutelným pohybem, který jsem zachytila jen proto, že přitom pohnula mozkem. "Ve starém archivu je muzeum," řekla.
To tedy bylo něco, co bych ráda viděla ve dne. Jestli tady budeme dost dlouho, projdu se nebo možná zjistím, jak chytit taxíka, zatímco Bill bude ve své rakvi.
Bill se na mě usmál přes rameno. Dokázal postřehnout i sebemenší změnu mé nálady, což bylo zhruba v osmdesáti procentech případů báječné.
Jeli jsme ještě nejméně dvacet minut, opustili obchodní čtvrť a ocitli se v rezidenční. Stavby byly zpočátku skromné a krabicovité, ale postupně, i když se parcely nezdály o tolik větší, začaly domy růst, jako by braly steroidy. Naším konečným cílem byl obrovský dům, vměstnaný na malý pozemek. S tím kousíčkem půdy kolem krychle domu to vypadalo absurdně dokonce i potmě.
Rozhodně bych vydržela i delší jízdu a další zdržení.
Zaparkovali jsme na ulici před sídlem, tedy mně to alespoň jako sídlo připadalo. Bill mi otevřel dveře. Na chvíli jsem zůstala stát, nechtělo se mi do toho - projektu. Věděla jsem, že uvnitř jsou upíři, a že jsou jich spousty. Věděla jsem to stejně, jako bych dokázala rozeznat, že tam čekají lidé. Ale místo pozitivních přívalů myšlenek, takových, které znamenají přítomnost lidí, se mi v duchu objevovaly obrázky… jak to nazvat? Uvnitř domu byly díry ve vzduchu. Každá díra představovala jednoho upíra. Udělala jsem pár kroků po krátké pěšině k domovním dveřím a tam jsem konečně zachytila duchovní závan člověka.
Světlo nade dveřmi svítilo, takže jsem poznala, že dům je z béžových cihel a bílého zdiva. Také světlo tu bylo kvůli mně, každý upír vidí daleko líp než sebevíc bystrozraký člověk. Isabel šla před námi k domovním dveřím, které byly zarámovány do ustupujících oblouků z cihel. Na dveřích byl vkusný věnec z vinné révy a sušených květin, který takřka zakrýval špehýrku. To bylo chytré maskování. Uvědomila jsem si, že zvenčí není na domě nic nápadného, co by naznačovalo, že se něčím liší od všech ostatních přerostlých domů, které jsme míjeli - žádný vnější náznak, že uvnitř žijí upíři.
Ale žili tam, a kolik! Když jsem následovala Isabel dovnitř, napočítala jsem čtyři v hlavní místnosti, kam vedly domovní dveře, dva byli v hale a nejméně šest v obrovské kuchyni, která vypadala, jako by se v ní mělo vařit pro dvacet lidí najednou. Okamžitě jsem pochopila, že nějaký upír dům nedal postavit, nýbrž koupil, protože upíři vždycky projektují malinké kuchyňky anebo vypouštějí kuchyň úplně. Jim stačí jen lednička na syntetickou krev, a mikrovlnka, aby si ji mohli ohřát. Copak by asi tak vařili?
U dřezu myl vysoký hubený člověk pár talířů, takže tady nějací lidé patrně opravdu žili. Pootočil se, když jsme ho míjeli, a kývl na mě. Měl brýle a rukávy košile vyhrnuté. Nestačila jsem promluvit, protože Isabel nás vedla do místnosti, která vypadala jako jídelna.
Bill byl napjatý. Sice jsem mu nedovedla číst myšlenky, ale znala jsem ho dost dobře, abych si dokázala vyložit, jak držel ramena. Každý upír je vždycky nesvůj, když vstupuje na území jiného upíra. Upíři mají stejné množství pravidel a regulí jako každá jiná společnost; jen se je snaží udržet v tajnosti. Ale já už na ledacos kápla.
Mezi všemi upíry v domě jsem snadno našla vůdce. Byl to ten, který seděl u dlouhého stolu ve velké jídelně. Byl to úplný magor. To byl můj první dojem. Pak jsem si uvědomila, že se za magora chytře vydává: byl úplně… jiný. Pískové vlasy měl ulízané dozadu, obličej úzký a bezvýrazný, brýle v černých obroučkách byly jen čirá kamufláž a proužkovanou oxfordskou košili měl zastrčenou do kalhot, ušitých ze směsové látky bavlna-polyester. Byl bledý - no bodejť - a pihovatý, s neviditelnými řasami a minimálním obočím.
"Bill Compton," řekl magor.

4. kapitola (4)

27. května 2013 v 18:57 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu
*
Já, skromná ubohá smrtelnice, bych si prostě pouze objednala z jídelníčku. Ale když jsem uvážila časový rámec, usoudila jsem, že se budu cítit daleko lépe, když s jídlem počkám, až bude tahle večerní záležitost dokončená.
Když byla naše zavazadla v ložnici (dost velké, aby se tam vešla postel i rakev), zavládlo v obývacím pokoji nepříjemné mlčení. Byla tam malá lednička dobře zásobená ČistoKrví, ale dnes večer bude Bill chtít nefalšovanou.
"Musím si zavolat, Sookie," řekl Bill. Probírali jsme to ještě před cestou.
"Samozřejmě." Aniž bych se na něj podívala, odebrala jsem se do ložnice a zavřela dveře. Může se klidně nakrmit z někoho jiného, abych si uchovala síly na nadcházející události, ale nemusím se na to dívat a nemusí se mi to líbit. Po několika minutách jsem uslyšela klepání na dveře z chodby a Bill někoho vpustil - svou Večeři Na Kolečkách. Bylo slyšet polohlasný hovor a pak tlumený sten.
Bohužel jsem se nezbavila napětí tím, že bych mrštila přes místnost kartáčem na vlasy nebo jednou tou zatracenou lodičkou s vysokým podpatkem. Možná zde hrálo svou roli i zachování důstojnosti a zdravé vědomí toho, s jakým množstvím temperamentu se Bill musí potýkat. Vybalila jsem si tedy kufr a rozložila šminky v koupelně, kterou jsem použila, třebaže jsem necítila zvláštní potřebu. Toalety nejsou v upířím světě nezbytné, jak jsem se dozvěděla, a i když bylo v domě obývaném upíry funkční zařízení dostupné, obvykle je zapomínali opatřit toaletním papírem.
Brzy jsem uslyšela, jak se venkovní dveře opět otevírají a zavírají a Bill lehce zaklepal, než vstoupil do ložnice. Zrůžověl a tvář měl plnější.
"Jsi hotová?" zeptal se. Náhle mi došlo, že jdu poprvé opravdu pracovat pro upíry, a zase jsem se celá vyděsila. Jestli nebudu úspěšná, znamená to pro mě velké ohrožení života a Bill by se mohl stát ještě mrtvějším, než už je. Přikývla jsem, hrdlo vyschlé strachem.
"Neber si kabelku."
"Proč ne?" S úžasem jsem se na ni zadívala. Kdo by mohl něco namítat proti kabelce?
"V kabelkách se dá ledacos skrývat." Jako třeba špičaté kůly, usoudila jsem. "Jen strč klíč od pokoje do - má ta sukně nějakou kapsu?"
"Ne."
"No, strč si ten klíč do kalhotek."
Zvedla jsem sukni, aby Bill viděl, do jakýchže přesně kalhotek si mám něco strčit. Výraz v jeho tváři mě pobavil víc, než dokážu popsat.
"To jsou… to mají být… tanga?" Bill vypadal zčistajasna trochu roztržitě.
"To jsou. Nechápu, proč bych měla být profesionálka až na kůži."
"A že je to, panečku, nějaká kůže," zašeptal Bill. "Tak opálená, tak… hladká."
"Jo, říkala jsem si, že si nemusím brát punčocháče." Zastrčila jsem plastikový obdélníček - "klíč" - pod jeden postranní pásek.
"Ten tam asi nezůstane," řekl, oči velké a lesklé. "Mohli by nás odloučit, takže si ho rozhodně musíš vzít s sebou. Zkus jiné místo."
Přestěhovala jsem ho někam jinam.
"Ale, Sookie! Tam se ve spěchu vůbec nedostaneš. Musíme… aha, musíme jít." Bill jako by se vzpamatoval z transu.
"Tak dobrá, když na tom trváš," uhladila jsem si kostýmovou sukni přes tanga.
Obdařil mě temným pohledem, poplácal si kapsy, jak to muži dělají, jen aby se přesvědčili, že mají všechno. Bylo to prapodivně lidské gesto a mě to dojalo způsobem, který jsem nedokázala popsat ani sama sobě. Rázně jsme na sebe pokývli a vyšli chodbou k výtahu. Isabel Beaumontová už čeká, a já měla zřetelný pocit, že není zvyklá čekat.
Letitá upírka, která vypadala nanejvýš na pětatřicet, stála přesně tam, kde jsme ji nechali. Tady v hotelu Tichý břeh neměla Isabel žádné zábrany dát průchod svému upířímu já, k čemuž náleží nehybnost. Lidé se ošívají. Cítí nutkání působit zaměstnaně nebo cílevědomě. Upíři dokážou prostě jen pobývat v prostoru, aniž by se cítili povinováni to nějak ospravedlňovat. Když jsme vystoupili z výtahu, Isabel vypadala přesně jako socha. Člověk by si na ni klidně pověsil klobouk, třebaže by toho brzy litoval.
Když jsme byli asi dva metry od upírky, naskočil nějaký první varovný systém. Isabel mžikla očima směrem k nám a její pravá ruka se pohnula, jako by někdo stiskl vypínač. "Pojďte se mnou," řekla a vyplula z hlavních dveří. Barry jí je sotva stihl včas otevřít. Všimla jsem si, že už je dost vycvičený, aby sklopil oči, když ho míjela. Všechno, co jste kdy slyšeli o pohledu do očí upíra, je pravda.

4. kapitola (3)

27. května 2013 v 18:56 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu

Přestože se letiště zdálo nesmírně přeplněné, plné lidí, kteří všichni vypadali usoužené a nešťastně, podařilo se mi sledovat nápisy, když mě Bill občas trochu pošťouchl, když jsem předtím trochu posílila své duševní štíty. Bylo to dost zlé, dát se omývat unaveným trápením cestujících, aniž by člověk naslouchal jejich konkrétním žalozpěvům. Nasměrovala jsem nosiče s našimi zavazadly (která by Bill klidně unesl jednou rukou) ke stanovišti taxíků, a Bill a já jsme zamířili do hotelu čtyřicet minut po Billově procitnutí. Lidé od Anubisu o překot přísahali, že jeho rakev bude doručená nejpozději za tři hodiny.
Uvidíme! Jestli to nestihnou, budeme mít let zdarma.
Za těch sedm let od maturity na střední škole jsem zapomněla, jak je Dallas rozlehlý. Světla města byla úžasná, i ruch, který tam panoval. Zírala jsem z okének na všechno, co jsme míjeli, a Bill se na mě usmíval s protivnou shovívavostí.
"Moc ti to sluší, Sookie! To tvoje oblečení je akorát."
"Díky," řekla jsem s úlevou a radostí. Bill trval na tom, že musím vypadat 'profesionálně', a když jsem řekla: "Profesionálně jak?", obdařil mě jedním z těch svých pohledů. Vzala jsem si tedy šedý kostým přes bílý top, perlové náušnice, černou kabelku a lodičky na podpatku. Dokonce jsem si stáhla vlasy dozadu a svinula v týle jednou z těch smyček, které jsem si objednala v TV shopu. Má přítelkyně Arlene mi pomohla. Podle svého úsudku jsem vypadala jako profesionálka - profesionální pohřební zřízenkyně - ale Billovi se to zřejmě zamlouvalo. A celý ten úbor jsem si opatřila na jeho účet v Tara Togs, protože to byly legitimní pracovní výdaje. Takže jsem si nemohla stěžovat, kolik to stálo.
Pohodlněji bych se cítila ve svém úboru servírky. Šortky a tričko vždycky ráda vyměním za šaty a punčocháče. A k uniformě servírky bych si mohla vzít adidasky, ne tyhle zatracené podpatky. Vzdychla jsem.
Taxík zastavil u hotelu a řidič vystoupil, aby vytáhl naše zavazadla. Bylo jich na tři dny dost. Kdyby upíři v Dallasu dbali na mé pokyny, mohla bych to zabalit a zítra večer bychom se mohli vrátit do Bon Temps, žít tam bez problémů a nezaplétat se do upíří politiky - aspoň dokud zase Billovi někdo nezatelefonuje. Ale bylo lépe vzít si s sebou šatstvo navíc, než počítat s tímhle.
Přesunula jsem se přes sedadlo, abych vystoupila za Billem, který platil řidiči. Uniformovaný poslíček z hotelu nakládal zavazadla na vozík. Obrátil se k Billovi a řekl: "Vítejte v hotelu Tichý břeh, pane! jmenuju se Barry a…" Pak Bill postoupil kupředu, světlo ze dveří haly dopadlo na jeho tvář. "… odnesu vám zavazadla," dokončil Barry slabě.
"Děkuju vám," řekla jsem, abych dala chlapci, jemuž nebylo víc než osmnáct, pár vteřin na to, aby se vzpamatoval. Ruce měl trochu roztřesené. Vrhla jsem v duchu síť, abych zjistila zdroj jeho trápení.
Ke svému překvapení a radosti jsem zjistila (když jsem se rychle prohrabala Barryho hlavou), že je telepat jako já! Byl však na organizační a vývojové úrovni, kterou jsem já prošla asi ve dvanácti letech. Měl v sobě pěkný zmatek, ten kluk. Nedokázal se vůbec ovládat a štíty (nebo clony, jak tomu chcete říkat) měl úplně na nic. Vězel až po krk ve vzdoru. Nevěděla jsem, jestli ho mám popadnout a obejmout, nebo mu dát pár pohlavků. Pak jsem si uvědomila, že nesmím prozradit jeho tajemství. Zadívala jsem se opačným směrem a přešlápla z nohy na nohu, jako bych se nudila.
"Hned za vámi přivezu zavazadla," zamumlal Barry a Bill se na něj vlídně usmál. Barry jeho úsměv opatrně opětoval a pak se zase pilně věnoval zavazadlům a vozíku. Barryho určitě znervóznilo Billovo vzezření, protože nedokázal číst Billovy myšlenky, čímž jsou nemrtví velice přitažliví pro lidi jako já. Barry se bude muset naučit, jak se ve společnosti upírů uvolnit, protože přijal práci v hotelu, kde často bývají hosty.
Některým lidem připadá, že z upírů jde hrůza. Podle mě záleží na upírovi. Pamatuji si, že když jsem Billa poprvé potkala, připadalo mi, že vypadá neuvěřitelně odlišně, ale nebála jsem se.
Ta, která na nás čekala v hale Tichého břehu, ta tedy byla strašidelná. Vsadím se, že Barry si z ní načural do kalhot. Když jsme se zapsali, oslovila nás, zatímco si Bill ukládal kreditní kartu zpátky do peněženky (jen si zkuste požádat o kreditní kartu, když je vám šest set let; ten proces byl utrpení) a já se přisunula o trochu blíž, když dával Barrymu spropitné - doufala jsem, že ona si mě nevšimne.
"Bill Compton? Detektiv z Louisiany?" Její hlas byl klidný a chladný jako Billův, značně méně zvučný. Byla mrtvá už dlouho. Byla bílá jako papír a plochá jako prkno, a tenké, po kotníky dlouhé modro-žluté šaty jen zdůrazňovaly jak její bělost, tak plochost. Světle hnědé vlasy (zapletené do copu a dlouhé až po zadek) a třpytivé zelené oči podtrhovaly její jinakost.
"Ano." Upíři si nepodávají ruce, ale tihle dva se spojili očima a krátce na sebe kývli.
"Tohle je ta žena?" Patrně na mě ukázala jedním z těch bleskově rychlých pohybů, protože jsem koutkem oka postřehla jakousi šmouhu.
"Tohle je moje společnice a spolupracovnice, Sookie Stackhouseová," řekl Bill.
Po chvilce přikývla, aby dala najevo, že pochopila náznak. "Já jsem Isabel Beaumontová," řekla, "a až si uložíte zavazadla do pokoje a uspokojíte své potřeby, máte jít se mnou."
Bill řekl: "Musím se nakrmit."

Isabel zamyšleně sjela očima ke mně, nepochybně se v duchu ptala, proč neposkytuji svému doprovodu krev, ale nic jí do toho nebyla. Řekla: "Stačí si jen zavolat pokojovou službu."

4. kapitola (2)

27. května 2013 v 18:55 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu

Dva nosiči zavazadel v letadle jí mrskli na zem. Už se hluboce klaněli. Ten, který naváděl rakev na káru, řekl: "Do prdele!", než se také uklonil (nejspíš nováček). Tohle servilní chování poskytovala letecká společnost také za příplatek, ale mně to připadalo nějak přehnané.
Kněz řekl: "Pomoz mi, Ježíši!" Ale místo aby padl na kolena, skočil ke mně zprava, popadl mě za ruku, ve které jsem držela sprej, a začal mnou škubat. Nejprve jsem si myslela, že má pocit, že se mě pokouší vzdálit od nebezpečí představovaného otevřenou rakví, že mě táhne do bezpečí. A nejspíš to tak připadalo i nosičům zavazadel, kteří byli pohroužení do své role zřízenců Anubis Air. Výsledkem bylo, že mi nepomohli, i když jsem řvala, "Pusťte!" ze svých plných, dobře vyvinutých plic. "Kněz" mi pořád škubal paží a pokoušel se utíkat, a já pořád zarývala své pěticentimetrové podpatky do země a tahala nazpět. Bušila jsem do něj volnou rukou. Nenechám se od nikoho vláčet někam, kam nechci jít, aniž bych se pořádně bránila.
"Bille!" Byla jsem opravdu vyděšená. Kněz nebyl velký, ale byl vyšší a těžší než já, a skoro stejně odhodlaný. Ačkoliv jsem mu zápas co možná ztěžovala, kousek po kousku mě vlekl ke dveřím terminálu, kde byl vchod pro personál. Odkudsi zavanul vítr, horký suchý vítr, a kdybych na něj stříkla chemikálie, vítr by mi je zavál rovnou zpátky do obličeje.
Muž v rakvi se zvolna posadil, velkýma tmavýma očima vnímal scénu kolem sebe. Zahlédla jsem ho, jak si přejíždí dlaní po hladkých hnědých vlasech.
Vchod pro personál se otevřel a já tam někoho zaznamenala hned za dveřmi - posily pro kněze.
"Bille!"
Ve vzduchu kolem mě to zasvištělo a zčistajasna mě kněz pustil a vletěl do dveří jako králík na závodech chrtů. Zapotácela jsem se a byla bych přistála na zadku, kdyby Bill nezpomalil, aby mě chytil.
"Ahoj, zlato," řekla jsem s neuvěřitelnou úlevou. Upravila jsem si kabátek svého nového šedého kostýmu a byla jsem ráda, že jsem si nanesla ještě trochu rtěnky, když letadlo přistávalo. Podívala jsem se směrem, kam se prve ubíral kněz. "To bylo hodně divný." Zastrčila jsem pepřový sprej zpátky do kabelky.
"Sookie," řekl Bill, "není ti nic?" Naklonil se, aby mi vtiskl polibek, a nevšímal si užaslého šepotu nosičů zavazadel, pracujících u charterového letadla vedle brány Anubisu. I když se svět jako takový dozvěděl už před dvěma roky, že upíři nejsou jen postavy z legend a filmových hororů, nýbrž ve skutečnosti mezi námi existují už staletí, spousta lidí nikdy neviděla upíra z masa a kostí.
Bill je ignoroval. Bill umí dobře ignorovat ledacos, co se mu nezdá hodné jeho pozornosti.
"Ne, je mi fajn," řekla jsem trochu omámeně. "Nevím, proč se mě pokoušel odtáhnout."
"Špatně pochopil náš vztah?"
"To si nemyslím. Myslím, že věděl, že na tebe čekám, a snažil se mě dostat pryč dřív, než ses probudil."
"Nad tím se budeme muset zamyslet," řekl Bill, mistr umírněného vyjadřování. "Jaký byl večer, kromě tohohle bizarního incidentu?"
"Let byl dobrý," řekla jsem a snažila se nevystrkovat dolní ret.
"Jinak se nestalo nic nečekaného?" Billův hlas zněl malilinko suše. Dobře věděl, že si připadám odstrčená.
"Nevím, co se dá čekat při cestě letadlem, ještě nikdy jsem neletěla," řekla jsem štiplavě, "ale dokud se neobjevil ten kněz, řekla bych, že všechno běželo celkem hladce." Bill zvedl jedno obočí tím svým povýšeným způsobem, takže jsem to rozvedla. "Myslím, že ten člověk ani kněz nebyl. Proč vůbec na to letadlo čekal? Proč si se mnou přišel povídat? Jen čekal, až se všichni, kteří u letadla pracují, budou dívat jinam."
"O tom si promluvíme někde, kde budeme sami," řekl můj upír a rozhlédl se po mužích a ženách, kteří se začali shromažďovat kolem letadla a zjišťovat, co znamená ten rozruch. Přistoupil k uniformovaným zaměstnancům Anubisu a tichým hlasem je pokáral, že mi nepřišli na pomoc. Aspoň jsem se dohadovala, že to je tématem hovoru, podle toho jak zbledli a začali blábolit. Bill mi vsunul paži kolem pasu a vykročili jsme k terminálu.
"Pošlete rakev na adresu na víku," zavolal Bill přes rameno za sebe. "Hotel Tichý břeh." Tichý břeh byl jediný hotel v oblasti Dallasu, který podstoupil rozsáhlé renovace, nezbytné k ubytování upířích klientů. Byl to jeden z velkých starých hotelů v centru, stálo v brožuře - ne že bych někdy dřív viděla centrum Dallasu nebo některý z tamních velkých starých hotelů.
Zastavili jsme se u krátkých špinavých schůdků, vedoucích nahoru k hlavnímu prostoru pro pasažéry. "Teď mi to pověz!" požádal. Dívala jsem se na něj, když jsem mu popisovala tu divnou příhodu od začátku do konce. Byl velice bledý. Věděla jsem, že musí mít hlad. Jeho obočí se v kontrastu s bílou pletí zdálo černé a oči vypadaly ještě tmavěji hnědé než ve skutečnosti.
Pomohl mi otevřít dveře a já prošla do ruchu a zmatku jednoho z největších letišť světa.
"Neposlouchala jsi ho?" Poznala jsem, že Bill nemá na mysli poslouchání ušima.
"Pořád ještě jsem byla silně zaštítěná z letadla," řekla jsem. "A než jsem se soustředila, než jsem ho začala číst, vylezl jsi z rakve a on utekl. Měla jsem strašně divný pocit, než se rozběhl…" Zaváhala jsem, protože jsem věděla, že je to za vlasy přitažené.
Bill jen čekal. Není z těch, kteří plýtvají slovy. Nechává mě dokončit, co říkám. Na vteřinu jsme se zastavili u zdi.
"Měla jsem pocit, jako by tam byl, aby mě unesl," řekla jsem. "Vím, že to zní praštěně. Kdo by věděl, kdo jsem, tady v Dallasu? Kdo by věděl, že má čekat na letadlo? Ale rozhodně jsem ten dojem měla." Bill uchopil mé teplé ruce do svých chladných.
Vzhlédla jsem Billovi do očí. Nejsem tak malá a on není tak vysoký, ale stejně jsem se musela dívat nahoru. A jsem na sebe trochu hrdá, že se mu dokážu podívat do očí a nedám se okouzlit. Někdy lituji, že mi Bill nedokáže navodit jiné vzpomínky - například by mi nevadilo zapomenout na tu menádu - ale nedovede to.
Bill přemýšlel o tom, co jsem řekla, ukládal si to do paměti pro budoucí použití. "Takže let sám o sobě byl nudný?" zeptal se.
"Vlastně byl pěkně napínavý," připustila jsem. "Když jsem se ujistila, že tě lidé od Anubisu naložili do svého letadla a já nastoupila do svého, předváděla nám nějaká paní co máme dělat, když ztroskotáme. Seděla jsem v řadě u nouzového východu. Říkala, abychom počkali, kdybychom měli pocit, že to nezvládneme. Ale já myslím, že bych to dokázala, viď? Zvládnout nouzovou situaci? Přinesla mi pití a časopis." Jen zřídkakdy jsem se nechávala někým obsluhovat, jelikož jsem byla profesí servírka, takže mě vážně bavilo, když mi někdo sloužil.
"Určitě bys zvládla skoro všechno, Sookie. Bála ses, když letadlo startovalo?"
"Ne. Jen mi trochu dělal starosti tenhle večer. Jinak to proběhlo prima."
"Mrzí mě, že jsem nemohl být s tebou," zašeptal. Jeho klidný a vláčný hlas plynul kolem mě. Přitiskl si mě k hrudi.
"To nevadí," řekla jsem do jeho košile a myslela jsem to víceméně vážně. "První let, víš, je tak trošku na nervy. Ale proběhlo to dobře. Dokud jsme nepřistáli."
Mohla jsem žehrat a kvílet, ale byla jsem doopravdy ráda, že se Bill probudil právě včas, aby mě vedl přes letiště. Čím dál víc jsem si připadala jako chudá příbuzná z venkova.
O knězi jsme už nemluvili, ale já věděla, že Bill nezapomněl. Provedl mě přes vyzvedávání zavazadel a hledání dopravního prostředku. Byl by mě mohl někde zaparkovat a všechno to zařídit sám, až na to, jak mi často připomínal, jednou to možná budu muset dělat sama, pokud by naše práce vyžadovala, abychom někde přistáli za bílého dne.

4. kapitola (1)

27. května 2013 v 18:54 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu

V Dallasu bylo horko jako v šestém kruhu pekla, obzvlášť na chodníku u letiště. Náš krátký několikadenní podzim se znovu proměnil v léto. Poryvy vzduchu, horkého jako by vycházel z elektrické trouby, nesoucí všechny zvuky a pachy letiště Dallas-Fort Worth - dílo malých vozidel a letadel, jejich paliva a jejich nákladu - jako by se nahromadily u úpatí rampy z nákladního prostoru letadla, na něž jsem čekala. Letěla jsem pravidelným komerčním letem, ale Billa museli poslat speciálem.
Mávala jsem okraji kostýmového kabátku ve snaze zachovat si podpaží v suchu, když ke mně přistoupil ten katolický kněz.
Zpočátku jsem měla takovou úctu k jeho kolárku, že jsem nic nenamítala proti tomu, aby mě oslovil, i když jsem si opravdu nechtěla s nikým povídat. Právě jsem absolvovala jeden totálně nový zážitek, a valilo se na mě několik dalších.
"Mohu vám nějak pomoci? Nemohl jsem si nepovšimnout vaší situace," řekl ten mužík. Byl střízlivě oděn v klerikální černi a div se nedusil soucitem. A co víc, měl v sobě sebejistotu člověka, zvyklého oslovovat cizího lidi a být zdvořile přijímán. Na kněze však měl podle mého názoru neobvyklý účes, jeho hnědé vlasy byly delší a rozcuchané, a taky měl knír. Ale toho jsem si všimla jen mlhavě.
"Mé situace?" zeptala jsem se, aniž bych vlastně věnovala pozornost jeho slovům. Právě jsem na okraji nákladního prostoru zahlédla leštěnou dřevěnou rakev. Bill byl náramný tradicionalista, kov by byl na cestování praktičtější. Uniformovaní zřízenci sunuli rakev k začátku rampy, takže pod ni museli nějak dostat kolečka. Slíbili Billovi, že ji dopraví do místa určení bez jediného škrábance. A ozbrojené stráže za mnou byly pojistkou, že se nepřiřítí žádný fanatik a nestrhne víko. To byla jedna z extra služeb, které Anubis Air nabízel ve své inzerci. Podle Billových pokynů jsem také zařídila, aby jeho rakev vyložili z letadla jako první.
Zatím to bylo dobré.
Vrhla jsem pohled na soumračnou oblohu. Lampy kolem letiště se před pár minutami rozsvítily. Hlava černého šakala na ocase letadla vypadala zuřivě v prudkém světle, které vytvářelo hluboké stíny tam, kde předtím žádné nebyly. Znovu jsem se podívala na hodinky.
"Ano. Je mi velice líto."
Úkosem jsem se podívala na svého nechtěného společníka. Nastoupil do letadla v Baton Rouge? Nevzpomínala jsem si na jeho tvář, jenomže celou dobu letu jsem byla nervózní. "Pardon," řekla jsem. "Čeho? Je tu nějaký problém?"
Úmyslně se zatvářil užasle. "No," řekl a ukázal hlavou k rakvi, kterou už pomocí kladkostroje spouštěli na rampu. "Vaše ztráta. Byl to někdo blízký?" Přisunul se trochu blíž ke mně.
"No jasně," řekla jsem, napůl zmatená, napůl rozhořčená. Proč tady je? Letecká společnost přece neplatí kněze, aby chodil naproti každému, kdo cestuje s rakví? Zvlášť když tu rakev vykládají z Anubis Air. "Proč jinak bych tu stála?"
Začínala jsem se bát.
Pomalu, opatrně jsem spustila své duševní clony a začala zkoumat muže vedle sebe. Já vím, já vím - pronikání do jeho soukromí. Jenže jsem byla zodpovědná nejen za vlastní bezpečnost, nýbrž i za Billovu.
Kněz, který náhodou vysílal hodně silné vlny, přemýšlel o blížícím se soumraku stejně soustředěně jako já, a s daleko větším strachem. Doufal, že jeho přátelé jsou tam, kde mají být.
Snažila jsem se nedat najevo úzkost a podívala jsem se znovu nahoru. V hlubokém soumraku už na texaské obloze zbývala jen slaboulinká stopa světla.
"Možná váš manžel?" Vzal mě za paži.
Je ten chlap blázen, nebo co? Podívala jsem se na něj. Upíral oči na nosiče zavazadel, které bylo jasně vidět uvnitř v letadle. Měli na sobě černo-stříbrné kombinézy s logem Anubisu na levé straně hrudi. Pak mžikl pohledem k zaměstnanci letecké společnosti na zemi, který se připravoval navést rakev na čalouněnou plochou káru. Kněz chtěl… Co chtěl? Snažil se vystihnout, kdy se budou všichni muži dívat jinam a nebudou soustředění. Nechtěl, aby viděli, až on… co?
"Ne, je to můj přítel," řekla jsem, jen abych se neprozradila. Babička mě vychovávala ke zdvořilosti, ale nevychovávala mě k hlouposti. Kradmo jsem jednou rukou otevřela tašku, kterou jsem měla přes rameno, a vytáhla pepřový sprej, který jsem dostala od Billa pro případ nouze. Přidržela jsem si váleček u stehna. Pomaličku jsem se sunula pryč od falešného kněze a jeho nejasných úmyslů, a jeho ruka se sevřela na mé paži, když se víko rakve otevřelo.