Duben 2013

True Blood Season 6: "Eric" Waiting Sucks

27. dubna 2013 v 0:01 | Tes!:) and Misell :] |  True Blood

True Blood Season 6: "Jason" Waiting Sucks

27. dubna 2013 v 0:00 | Tes!:) and Misell :] |  True Blood

True Blood Season 6: "Alcide" Waiting Sucks

26. dubna 2013 v 23:59 | Tes!:) and Misell :] |  True Blood

True Blood 6.season

26. dubna 2013 v 23:59 | Tes!:) and Misell :] |  True Blood

2. kapitola (6)

23. dubna 2013 v 20:10 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu
"Co jste za doktorku?" zeptala jsem se, ačkoliv mi trvalo nějakou chvíli, než jsem se dost sebrala.
"Ta, co uzdravuje," řekla překvapivě hlubokým hlasem. "Byla jste otrávená."
"Tak proto si pořád říkám, že umřu," zamumlala jsem.
"Umřete, dost brzy," odtušila.
"Mockrát díky, doktorko! Co se proti tomu dá dělat?"
"Nemáme moc možností na vybranou. Byla jste otrávená. Slyšela jste někdy o komodorských dracích? Jejich tlamy se hemží bakteriemi. No, a stejnou toxickou hladinu mají zranění od menád. Když vás kousne drak, stopuje vás pak mnoho hodin a čeká, až vás zabijí bakterie. U menád ta pozdržená smrt slouží jen k zábavě. U komodorského draka - kdoví?"
Díky za odbočku do populární přírodovědy, paní doktorko! "Co můžete dělat?" procedila jsem přes zaťaté zuby.
"Mohu ošetřit povrchová zranění. Ale váš krevní oběh už byl ohrožený, a je třeba odstranit a nahradit vám krev. To je práce pro upíry." Milá paní doktorka byla zřejmě doslova rozveselená vyhlídkou na to, že všichni budou spolupracovat. Na mně.
Obrátila se ke shromážděným upírům. "Kdyby otrávenou krev požil jen jeden z vás, bude mu pěkně mizerně. To souvisí s tou magií, kterou předávají menády. U kousnutí komodorským drakem by to pro vás nebyl problém." Srdečně se zasmála.
Nenáviděla jsem ji. Po tvářích mi stékaly slzy bolesti.
"Takže," pokračovala, "až skončím, vystřídáte se všichni, každý odebere jen trochu. Pak jí dáme transfúzi."
"Lidské krve," řekla jsem, protože jsem chtěla, aby v tom bylo naprosto jasno. Jednou jsem musela dostat Billovu krev, abych přežila masivní zranění, a jednou, abych přežila určitou prohlídku, a další upíří krev jsem dostala náhodou, jakkoli to zní nepravděpodobně. Po požití té krve jsem u sebe pozorovala změny, změny, které jsem nechtěla rozmnožit přijetím další dávky. Upíří krev teď byla mezi boháči vybraná droga, ale pokud šlo o mě, mohli si ji klidně nechat.
"Pokud Erik dokáže zatahat za provázky a sehnat lidskou krev," řekla trpaslice. "Aspoň polovina transfúze může být syntetická. Mimochodem, já jsem doktorka Ludwigová."
"Krev sehnat můžu, a jsme povinni ji uzdravit," slyšela jsem ke své úlevě Erika. Dala bych v tom okamžiku hodně za to, abych mohla vidět Billovu tvář. "Jakou máš skupinu, Sookie?" zeptal se Erik.
"0 pozitivní," odpověděla jsem, ráda, že moje krev je tak běžná.
"To by neměl být problém," řekl Erik. "Můžeš se o to postarat, Pam?"
Znovu jsem zaznamenala pohyb v místnosti. Doktorka Ludwigová se předklonila a začala mi lízat záda. Zaječela jsem.
"Je to doktorka, Sookie," řekl Bill. "Ona tě takhle vyléčí."
"Ale otráví se," řekla jsem ve snaze vymyslet nějakou námitku, která by nezněla homofobně a protitrpaslicky. Po pravdě řečeno, nechtěla jsem, aby mi olizoval záda kdokoli, ani trpasličí samice, ani velký upíří samec.
"Ona je léčitelka," řekl Erik káravě. "Musíš se od ní nechat ošetřit."
"No tak dobrá," odpověděla jsem a bylo mi jedno, jak nasupeně to zní. "Mimochodem, ještě jsem neslyšela, že by ti to bylo líto." Pocit zášti ve mně překonával pud sebezáchovy.
"Je mi líto, že si tě ta menáda vybrala."
Zamračila jsem se na něj. "To nestačí!" řekla jsem. Ze všech sil jsem se snažila nepřerušovat hovor.
"Andělská Sookie, vidino lásky a krásy, jsem zdrcený tím, že ta ničemná menáda poškodila tvé hladké a bujné tělo, když se mi pokoušela předat vzkaz."
"To už je lepší!" Načerpala bych z Erikových slov větší uspokojení, kdybych právě v té chvíli nebyla trýzněna bolestí. (Doktorčino ošetření nebylo zrovna příjemné.) Omluvy mají být buď od srdce, nebo květnaté, a protože Erik srdce neměl (nebo aspoň já si toho dosud nevšimla), mohl mě aspoň rozptylovat slovy.
"Mám za to, že ten vzkaz znamená, že ti vypovídá válku?" zeptala jsem se, snažíc se nevnímat dílo doktorky Ludwigové. Celá jsem se potila. Bolest v zádech byla k nesnesení. Cítila jsem, jak mi po tváři prýští slzy. Pokoj jako by se ocitl ve žluté mlze, všechno působilo chorobně.
Erik se zatvářil překvapeně. "Ne tak docela," řekl opatrně. "Pam?"
"Už je to na cestě," řekla. "Tohle je špatné."
"Začněte!" řekl Bill naléhavě. "Mění barvu."
V duchu jsem se ptala, takřka lenivě, jakou barvu dostávám. Už jsem neudržela hlavu nad gaučem, o což jsem se předtím snažila, abych působila o trochu bděleji. Položila jsem si tvář na kůži a pot mě okamžitě přilepil k jejímu povrchu. Palčivý pocit, který mi vyzařoval do těla ze stop spárů na zádech, zesílil a já vykřikla, protože jsem se prostě nedokázala ovládnout. Trpaslice seskočila z gauče a sklonila se, aby mi prohlédla oči.
Potřásla hlavou. "Ano, pokud máme mít nějakou naději," řekla, ale znělo mi to velmi vzdáleně. V ruce držela injekční stříkačku. To poslední, co jsem zaznamenala, byla Erikova tvář, která se blížila, a připadalo mi, že na mě mrkl.

2. kapitola (5)

23. dubna 2013 v 20:09 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu
V měsíčním svitu jsem pozorovala, že se v jeho tváři nezračí žádné emoce, ale věděla jsem, že zvažuje všechny možnosti, stejně jako já. Jeden z nás se musel pohnout a já pochopila, že když vyjdu do měsíčního světla, Bill bude aspoň jasněji vidět, pokud by na něj něco zaútočilo.
Natáhla jsem ruce, chytila se trávy a přitáhla. Nedokázala jsem se ani zvednout na kolena, takže rychleji to nešlo. Trochu jsem se odstrkovala nohama, ačkoliv i takové zapojení zádových svalů pro mě bylo trýznivé. Nehodlala jsem se na Billa podívat, když jsem se pohybovala směrem k němu, protože jsem nechtěla změknout při pohledu na jeho vztek. Byl skoro hmatatelný.
"Co ti to udělalo, Sookie?" zeptal se tiše.
"Dostaň mě do auta! Prosím tě, dostaň mě odtud," řekla jsem a ze všech sil jsem se snažila nesesypat. "Jestli budeme dělat rámus, mohla by se vrátit." Celá jsem se při té myšlence roztřásla. "Odvez mě k Erikovi," dodala jsem a snažila se zachovat klidný hlas. "Říkala, že je to vzkaz pro Erika Northama."
Bill si dřepl vedle mě. "Musím tě zvednout," řekl mi.
Ach ne! Užuž jsem chtěla říct: "musí to jít nějak jinak", ale věděla jsem, že to nejde. Bill věděl, že není dobře váhat. Než jsem stihla předvídat bolest v plném rozsahu, vsunul pode mě jednu paži, druhou ruku mi přiložil k rozkroku a v okamžiku si mě přehodil přes rameno.
Vykřikla jsem nahlas. Snažila jsem se potom nevzlykat, protože Bill by neslyšel blížící se útok, ale moc se mi to nedařilo. Bill se rozběhl po silnici zpátky k autu. Už bylo nastartované, motor hladce běžel na neutrál. Bill rozrazil zadní dveře a pokusil se mě vsunout jemně, ale rychle na zadní sedadlo cadillacu. Nebylo možné, aby mi přitom nezpůsobil další bolest, ale snažil se.
"To byla ona," řekla jsem, když jsem ze sebe dokázala něco souvislého vypravit. "To ona zastavila auto a přiměla mě vystoupit." Nedokázala jsem určit, zda způsobila i tu původní hádku.
"O tom si promluvíme za chvilku," řekl. Hnal auto směrem k Shreveportu nejvyšší možnou rychlostí, zatímco já drásala nehty čalounění ve snaze zachovat si vládu nad sebou.
Z té jízdy si pamatuju jen tolik, že trvala nejmíň dva roky.
Bill mě nějak dostal k zadním dveřím Transfuzie a kopl do nich, aby na sebe upozornil.
"Co je?" Hlas Pam zněl nepřátelsky. Byla to roztomilá blond upírka, se kterou jsem se už párkrát setkala, praktický jedinec se značným podnikatelským nadáním. "Aha, Bill! Co se stalo? Jé, mňam, ona krvácí."
"Sežeň Erika," řekl Bill.
"Čeká tady," začala, ale Bill prošel rovnou kolem ní a já se mu houpala přes rameno jako pytel krvavé zvěřiny. Byla jsem tou dobou už tak mimo, že by mi bylo jedno, i kdyby mě nesl přes taneční parket vepředu v baru, ale místo toho Bill vtrhl do Erikovy kanceláře, obtěžkán mnou a vztekem.
"Tohle je kvůli tobě," zavrčel Bill a já zasténala, když mnou zatřásl, jako by na mě chtěl Erika upozornit. Pochybovala jsem ovšem, že by se Erik mohl dívat někam jinam, protože jsem byla dospělá žena a patrně jediná krvácející žena v jeho kanceláři.
Hrozně ráda bych omdlela, ztratila vědomí. Ale nestalo se to. Jen jsem visela Billovi přes rameno a trpěla. "Jdi do háje," zamumlala jsem.
"Copak, miláčku?"
"Jdi do háje!"
"Musíme ji položit na břicho na gauč," řekl Erik. "Tady, dovol…" Ucítila jsem, jak mě další pár rukou bere za nohy. Bill se pode mnou nějak natočil a spojenými silami mě opatrně položili na široký gauč, který si Erik právě koupil do své kanceláře. Voněl novotou a byl kožený. Byla jsem ráda, když jsem na něj zírala z centimetrové vzdálenosti, že nemá látkové čalounění. "Pam, zavolej doktorku!" Slyšela jsem kroky opouštějící místnost, a Erik si dřepl, aby mi viděl do tváře. Musel se hodně skrčit, protože Erik, vysoký a ramenatý, vypadal přesně jako to, čím byl - někdejší viking.
"Co se ti stalo?" zeptal se.
Mračila jsem se na něj, tak dopálená, že jsem sotva mohla mluvit. "Jsem vzkaz pro tebe," řekla jsem téměř šeptem. "Taková ženská v lese zastavila Billovo auto, a možná nás i přiměla k hádce, a pak ke mně přišla s takovou divokou sviní."
"S prasetem?" Erik nemohl být užaslejší, ani kdybych řekla, že měla na nose kanárka.
"Cink, cink. Břitvohřbet. Divoké prase. A řekla, že ti chce poslat vzkaz, a já se otočila právě včas, abych to nedostala do obličeje, ale trefila mě do zad a pak odešla."
"Do obličeje. Dostala bys to do obličeje," řekl Bill. Viděla jsem, jak zatíná pěsti podél stehen, a pak jeho záda, když začal přecházet sem a tam po kanceláři. "Eriku, její šrámy nejsou tak hluboké. Co je s ní?"
"Sookie," řekl Erik jemně, "jak ta ženská vypadala?"
Jeho tvář byla těsně u mé, hustými zlatými vlasy se skoro dotýkal mého obličeje.
"Vypadala praštěně, povím ti, jak vypadala. A říkala ti Erik Northam."
"To je příjmení, které používám při jednání s lidmi," řekl. "Tím, že vypadala praštěně, chceš říct… co?"
"Oblečení měla celé potrhané a kolem úst a na zubech měla krev, jako by zrovna snědla něco syrového. Měla takovou jako hůlku s něčím na konci. Vlasy měla dlouhé a zacuchané… Hele, když je řeč o vlasech, mně se vlasy lepí k zádům," zajíkla jsem se.
"Ano, vidím." Erik mi začal oddělovat dlouhé vlasy od zranění, kde krev, jak se srážela, začínala působit jako lepidlo.
V té chvíli vstoupila Pam s doktorkou. Jestliže jsem doufala, že Erik měl na mysli opravdového doktora, jako toho člověka se stetoskopem a špachtlí, pak jsem byla opět odsouzená k zklamání. Tahle doktorka byla trpaslice, která se skoro ani nemusela sehnout, aby mi viděla do očí. Bill postával opodál a chvěl se napětím, zatímco ta malá žena zkoumala má zranění. Měla na sobě bílé kalhoty a blůzu, docela jako doktoři v nemocnici - no, jak to doktoři nosívali, než přešli na zelenou barvu nebo modrou, nebo jaký šílený potisk jim přišel do cesty. V jejím obličeji dominoval nos a pleť měla olivovou. Její vlasy byly zlatohnědé a hrubé, neuvěřitelně husté a vlnité. Měla je ostříhané hodně nakrátko. Připomínala mi hobita. Možná to byla hobitka. Moje chápání reality prošlo v několika uplynulých měsících prudkými zvraty.

2. kapitola (4)

23. dubna 2013 v 20:08 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu
Ale všechny kmeny v dostatečné blízkosti byly holé, bez větví, byly to borovice, jaké se v našich lesích pěstovaly po milionech na dřevo. Větve začínaly teprve ve čtyřech až pěti metrech.
Uvědomila jsem si, co mě mělo napadnout dřív. Billovo auto tam nezastavilo náhodou, a možná ani ta hádka mezi námi nebyla jen shoda okolností.
"Chtěla jste se mnou o něčem mluvit?" zeptala jsem se jí a když jsem se k ní otočila, zjistila jsem, že se o několik krůčků přiblížila. Viděla jsem jí teď trochu lépe do tváře, a rozhodně mě to neuklidnilo. Kolem úst měla nějakou skvrnu a když je při řeči otevřela, viděla jsem, že její zuby mají tmavé okraje. Slečna Záhadná zřejmě před chvílí požírala nějakého syrového savce. "Vidím, že už jste večeřela," řekla jsem nervózně a hned bych si za to dala pohlavek.
"Hmmm," řekla. "Ty jsi Billův mazlíček?"
"Ano," řekla jsem. Měla jsem sice námitky proti použité terminologii, ale nemohla jsem si je zrovna dovolit vyjádřit nahlas. "Opravdu by ho strašně rozčílilo, kdyby se mi něco stalo."
"Jako by pro mě hněv upíra něco znamenal," řekla ledabyle.
"Promiňte, paní, ale kdo jste? Pokud se smím zeptat."
Znovu se usmála a já se otřásla. "Beze všeho! Jsem menáda."
To bylo něco řeckého. Nevěděla jsem přesně co, ale bylo to divoké, samičí a žilo to v přírodě, pokud mě paměť neklamala.
"To je moc zajímavé," usmívala jsem se ze všech sil. "A dneska v noci tady jste, protože…"
"Potřebuju vyřídit vzkaz Eriku Northmanovi," řekla a blížila se ke mně. Tentokrát jsem ji přitom viděla. Divoká svině se sunula po jejím boku, jako by byla k ženě přivázaná. Vycházel z ní nepopsatelný zápach. Viděla jsem štětinatý ocásek břitvohřbeta - kmital sem a tam, hbitě, netrpělivě.
"Jaký je to vzkaz?" Vzhlédla jsem k ní a otočila se na patě, abych co nejrychleji utekla. Kdybych na začátku léta nepožila trochu upíří krve, nestihla bych se obrátit včas a dostala bych ránu přes obličej a hruď místo do zad. Byl to přesně takový pocit, jako by někdo velmi silný máchl těžkými hráběmi a zasekl mi jejich hroty do kůže, zabořil je hlouběji a rozerval mi jimi napříč záda.
Neudržela jsem se na nohou, přeletěla jsem dopředu a přistála na břiše. Slyšela jsem, jak se směje a divoká svině pochrochtává, a pak jsem zaznamenala, že jsou pryč. Pár minut jsem tam ležela a plakala. Snažila jsem se nevřískat a oddechovala jsem jako žena při porodu, pokoušela jsem se ovládnout bolest. Záda mě pekelně bolela.
Taky jsem byla naštvaná, pokud mi na to zbývalo trochu energie. Ta mrcha mě použila jen jako živou nástěnku, ta menáda nebo co to sakra bylo. Když jsem se plazila přes ulámané větvičky, hrbolatou zemi, jehličí a prach, byla jsem čím dál vzteklejší a vzteklejší. Celá jsem se třásla bolestí a zuřivostí, vláčela jsem se dál, až se mě zmocnil pocit, že bych mohla přijít o život.
Byla jsem na tom zle. Začala jsem se plazit zpátky k autu, pokoušela jsem se dostat k nejpravděpodobnějšímu místu, kde mě Bill najde, ale když už jsem tam skoro byla, došlo mi, že zůstat v otevřeném terénu není právě nejchytřejší.
Nejdříve jsem soudila, že silnice znamená pomoc - jenže samozřejmě to tak nebylo. Brzy bych přišla na to, že ne každý, na koho náhodou narazím, bude mít náladu mi pomoci. Co kdybych narazila na něco jiného, na něco hladového? Pach mé krve možná právě v téhle chvíli láká nějakého predátora. Žralok prý dokáže vysledovat ve vodě sebemenší částečky krve, a upír je dozajista suchozemskou obdobou žraloka.
Plazila jsem se tedy mezi stromy, místo abych zůstala u silnice, kde by mě bylo vidět. Nepřipadalo mi to jako moc důstojné nebo smysluplné místo k umírání. Nebylo to Alamo, ani Thermopyly. Bylo to jen místečko mezi vegetací u silnice v severní Louisianě. Pravděpodobně jsem ležela v jedovatém břečťanu. Patrně se ale nedožiju toho, že se odtud dostanu.
Čekala jsem, že bolest každou vteřinou začne slábnout, ale ona se jen zvyšovala. Neubránila jsem se slzám, které mi kanuly po lících. Dařilo se mi nevzlykat nahlas, abych neupoutala pozornost nikoho dalšího, ale zůstat úplně zticha se nedalo.
Soustředila jsem se tak zoufale na to, abych zůstala zticha, že jsem málem propásla Billa. Přecházel podél silnice a nakukoval do lesa, a já podle toho, jak šel, poznala, že je ve střehu před nějakým hrozícím nebezpečím. Bill věděl, že se něco děje.
"Bille," zašeptala jsem, ale pro něj s jeho upířím sluchem to znělo jako výkřik.
Okamžitě znehybněl, očima projížděl stíny. "Tady jsem," řekla jsem a potlačila vzlyk. "Pozor!" Mohla jsem být živou návnadou v pasti.

2. kapitola (3)

23. dubna 2013 v 20:07 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu
Když Japonci zdokonalili syntetickou krev a tím umožnili upírům "žít", aniž by pili lidskou krev, mohli upíři vyjít z rakví. "Vidíte, nemusíme mít lidské oběti, abychom existovali," mohli tvrdit. "Nejsme nebezpeční."
Já ale věděla, že pro Billa je senzační, když může pít ze mě. Měl sice hodně vyváženou stravu v podobě Životoku (což byl nejpopulárnější tržní název pro syntetickou krev), ale žužlat můj krk bylo nesrovnatelně lepší. Před barem plným lidí si mohl klidně vypít pár lahvové A pozitivní, ale pokud měl v plánu doušek Sookie Stackhouseové, na což jsme sakra potřebovali soukromí, byl účinek docela jiný. Ze sklenky Životoku Bill žádné erotické vzrušení nenačerpal.
"Tak copak je to za nový kšeft?" zeptala jsem se.
"Koupil jsem nákupní centrum u dálnice, to, kde je LaLaurie."
"Komu patřilo?"
"Pozemek měli původně Bellefleurovi. Nechali si udělat developerskou smlouvu od Sida Matta Lancastera."
Sid Matt Lancaster působil dříve jako právník mého bratra. V branži byl už léta letoucí a byl daleko mazanější než Portia.
"To mají Bellefleurovi dobré. Už pár let se to snažili prodat. Potřebují prachy, a moc. Koupil jsi ten pozemek a nákupní centrum? Jak velká je to parcela?"
"Jenom akr, ale je na dobrém místě," řekl Bill věcným hlasem, jaký jsem od něj ještě nikdy neslyšela.
"V tom centru je LaLaurie a kadeřnický salon a Tara's Togs?" Kromě venkovského klubu byla LaLaurie jedinou okázalou restaurací v oblasti Bon Temps. Tam bral člověk manželku na oslavu stříbrné svatby, anebo šéfa, když stál o povýšení, anebo tam pozval na rande slečnu, na kterou chtěl opravdu, opravdu zapůsobit. Ale moc peněz to prý nevynášelo.
Neměla jsem zdání, jak řídit podnik nebo uzavírat obchodní smlouvy, protože sama jsem celý život měla jen krůček k chudobě. Kdyby moji rodiče neměli to štěstí, že našli na svých pozemcích trochu nafty, a kdyby nenašetřili všechny peníze za ni dřív, než nafta došla, Jason a já a babička bychom žili z ruky do úst. Nejméně dvakrát jsme jen taktak neprodali dům mých rodičů, jen abychom udrželi babiččin dům a zaplatili daně v době, kdy nás dva vychovávala.
"Tak jak to funguje? Patří ti budova, kde sídlí ty tři podniky, a oni ti platí nájem?"
Bill přikývl. "Takže když si teď budeš chtít nechat udělat něco s vlasy, zajdi do Střihu a kadeření."
Byla jsem u kadeřníka jen jednou v životě. Když se mi roztřepily konečky, obvykle jsem zajela k Arlene do přívěsu a ona mi je rovnoměrně zastřihla. "Myslíš, že potřebuju něco udělat s vlasy?" zeptala jsem se nejistě.
"Ne, jsou krásné." Bill to řekl s konejšivou jistotou. "Ale kdybys třeba chtěla, dělají tam, ehm, manikýru a mají všechny produkty péče o vlasy." Řekl "produkty péče o vlasy", jako by to říkal cizí řečí. Potlačila jsem úsměv.
"A taky," pokračoval, "vezmi koho chceš do LaLaurie, a nemusíte platit."
Obrátila jsem se na sedadle k němu a zůstala na něj civět.
"A Tara ví, že když tam přijdeš, napíše všechny šaty, co si koupíš, na můj účet."
Cítila jsem, jak mě popadá vztek. Bill to naneštěstí necítil. "Takže jinými slovy," řekla jsem, hrdá na vyrovnanost ve svém hlase, "vědí, že mají vyhovět šéfově fešandě."
Bill si zřejmě uvědomil, že udělal chybu. "Ach, Sookie," začal, ale já mu na to neskočila. Moje pýcha se zvedla a plácla mě přes obličej. Nevztekám se často, ale když už, pak pořádně.
"Proč mi nemůžeš sakra prostě poslat kytky, jako přítel každé druhé holky? Nebo bonbony. Mám ráda bonbony. Prostě mi kup kartu na Hallmark, proč ne? Nebo kotě nebo šátek!"
"Chtěl jsem ti něco dát," řekl opatrně.
"Kvůli tobě si připadám jako vydržovaná ženská. A určitě jsi v lidech, co v těch podnicích pracují, vzbudil dojem, že to tak je."
Pokud jsem v šeru světla z palubní desky mohla rozeznat, Bill vypadal, jako by se snažil pochopit ten rozdíl. Byli jsme hned za odbočkou k Mimózovému jezeru, a já viděla hluboký les na jezerní straně silnice ve světle reflektorů Billova auta.
K mému naprostému překvapení auto zakašlalo a zastavilo se. Chápala jsem to jako znamení.
Bill by zamkl dveře, kdyby věděl, co udělám, protože rozhodně vypadal užasle, když jsem vylezla z auta a odpochodovala k lesu u silnice.
"Sookie, okamžitě se sem vrať!" Bill už byl naštvaný, přisámbůh. No, trvalo mu to dost dlouho.
Udělala jsem na něj opovržlivý posunek a vstoupila do lesa.
Věděla jsem, že kdyby mě Bill chtěl v autě, byla bych v autě, protože Bill je asi dvacetkrát silnější a rychlejší než já. Po několika vteřinách ve tmě jsem málem litovala, že mě nechytil. Ale pak převládla má hrdost a já věděla, že jsem udělala správně. Bill byl zřejmě trochu zmatený povahou našeho vztahu a já chtěla, aby si to v hlavě srovnal. Může klidně hnout svým truchlivým zadkem do Shreveportu a vysvětlovat tam mou nepřítomnost svému nadřízenému Erikovi. U všech hromů, to mu ukáže!
"Sookie," zavolal Bill od silnice. "Jdu do nejbližšího servisu sehnat mechanika."
"Hodně štěstí," zamumlala jsem polohlasem. Servis s mechanikem na plný úvazek, otevřený v noci? Bill má v hlavě padesátá léta nebo nějakou jinou éru.
"Chováš se jako dítě, Sookie," řekl Bill. "Mohl bych si pro tebe dojít, ale nehodlám plýtvat časem. Až se uklidníš, vrať se do auta a zamkni se v něm. Já už jdu." Bill měl taky svou hrdost.
K mé úlevě i obavám jsem uslyšela slabé kroky na silnici, které zvěstovaly, že Bill běží upíří rychlostí. Opravdu odešel.
Patrně se domníval, že on dává lekci mně. A přitom to bylo přesně naopak. Několikrát jsem si to zopakovala. Koneckonců, za pár minut se vrátí. Byla jsem si tím jistá. Stačilo jen dbát na to, abych neklopýtala lesem tak daleko, až bych spadla do jezera.
Mezi borovicemi byla opravdu tma. Ačkoliv nesvítil úplněk, noc byla bezmračná a stíny mezi stromy byly neproniknutelně černé v kontrastu s klidnou odtažitou září otevřených prostor.
Vydala jsem se zpátky k silnici, pak se zhluboka nadechla a dala se na pochod zpátky směrem k Bon Temps, opačným směrem než Bill. V duchu jsem se ptala, kolik mil jsme asi ujeli od Bon Temps, než Bill zahájil náš rozhovor. Moc jich nebylo, chlácholila jsem sama sebe a poplácávala jsem se po zádech, že jsem si vzala tenisky a ne sandály s vysokými podpatky. Nevzala jsem si svetr a na obnažené pokožce mezi zkráceným vrškem a bederními džínami mi naskakovala husí kůže. Začala jsem po krajnici lehce klusat. Nebyla tam žádná pouliční světla, takže bych na tom byla špatně, kdyby nesvítil měsíc.
Zrovna když jsem si vybavila, že někde běhá někdo, kdo zavraždil Lafayetta, uslyšela jsem v lese kroky, souběžné s mými.
Když jsem se zastavila, ustal i pohyb mezi stromy.
Raději ať to vím hned. "Tak jo, kdo je tam?" zavolala jsem. "Jestli mě chceš sežrat, tak ať to máme za sebou."
Z lesa vystoupila žena. Měla s sebou břitvohřbeta, dravého kance. Tesáky se mu ve stínu blýskaly. V levé ruce nesla jakousi hůl nebo klacek, který měl na konci trs čehosi.
"Ohromné," zašeptala jsem si pro sebe. "Prostě ohromné." Ta ženská byla stejně strašidelná jako břitvohřbet. Byla jsem si jistá, že není upírka, protože jsem cítila aktivitu jejích myšlenek, určitě to však byla nějaká nadpřirozená bytost, takže nevysílala jasný signál. Stejně jsem postřehla tón jejích myšlenek. Bavila se.
To nemohlo být dobré!
Doufala jsem, že břitvohřbet je přátelsky naladěný. Kolem Bon Temps byli k vidění jen vzácně, ačkoliv tu a tam nějaký lovec některého zahlédl a ještě vzácněji nějakého skolil. To byla událost, o níž se psalo v novinách. Tenhle kanec páchl, strašně a zřetelně.
Nevěděla jsem, koho oslovit. Koneckonců břitvohřbet nemusel být vůbec opravdové zvíře, nýbrž měnivec. To byla jedna z věcí, kterým jsem se za posledních několik měsíců naučila. Jestliže opravdu existují upíři, tak dlouho považovaní za vzrušující výmysl, pak existují i jiné věci, které jsme považovali za stejně zajímavou fantazii.
Byla jsem opravdu nervózní, a tak jsem se usmála.
Měla dlouhé zacuchané vlasy, neurčitě tmavé v nejistém světle, a na sobě skoro nic. Měla jakousi košili, ale byla krátká, potrhaná a špinavá. Byla bosá. Opětovala můj úsměv. Místo abych začala křičet, zazubila jsem se ještě veseleji.
"Nemám v úmyslu tě sežrat," řekla.
"To ráda slyším. Ale co váš přítel?"
"Aha, divoká svině!" Jako by si ho právě všimla, vztáhla žena ruku a podrbala břitvohřbeta za krkem, jako bych já podrbala přátelského psa. Dravčí kly poskočily nahoru a dolů. "Ta udělá, co jí řeknu," prohlásila žena jako by nic. Nepotřebovala jsem tlumočníka, abych tu hrozbu pochopila. Snažila jsem se vypadat stejně ledabyle, když jsem se rozhlédla po otevřeném prostoru, kde jsem stála, a doufala, že najdu nějaký strom, na který bych v případě nutnosti mohla vyšplhat.

2. kapitola (2)

23. dubna 2013 v 20:07 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu
Jakmile policie otevřela parkoviště, začali dovnitř proudit lidé tak hustým zástupem, jak jen to je v malém městečku jako Bon Temps možné. Andy a Portia přišli mezi prvními a já viděla, jak Terry vykukuje na příbuzné okénkem z kuchyně. Zamávali na něj a on jim na pozdrav zvedl vařečku. Zajímalo by mě, jak blízký příbuzný pro ně Terry vlastně je. Určitě nebyl bratrancem z prvního kolena. Samozřejmě, tady mohl člověk říkat o někom, že je bratranec nebo teta nebo strýček, i když existovalo malé nebo vůbec žádné pokrevní příbuzenství. Když moje maminka a tatínek zahynuli při záplavě, která smetla jejich auto z mostu, maminčina nejlepší přítelkyně se snažila chodit za mnou k babičce každý týden nebo ob týden s nějakým dárečkem, a já jí celý život říkala teto Patty.
Zodpovídala jsem dotazy všech zákazníků, pokud jsem měla čas, a servírovala hamburgery, saláty a proužky z kuřecích prsíček - a pivo - až se mi hlava točila. Když jsem se podívala na hodiny, byl čas k odchodu. Na dámách jsem nalezla svou náhradu, přítelkyni Arlene. Arleniny ohnivě rudé vlasy (tenhle měsíc o dva odstíny rudější) byly uspořádány do složitého shluku kučer v týle, a přiléhavé kalhoty sdělovaly světu, že shodila tři a půl kila. Arlene byla čtyřikrát vdaná a už se poohlížela po číslu pět.
Pár minut jsme mluvily o vraždě a já ji informovala o stavu stolů, které jsem měla na starosti, než jsem si ze Samovy kanceláře vyzvedla kabelku a vyklouzla zadními dveřmi ven. Ještě nebyla docela tma, když jsem zastavovala u svého domu, který je v lese, půl kilometru od málo používané obecní silnice. Je to starý dům, některé části jsou přes sto čtyřicet let staré, ale přestavovalo a přistavovalo se tu tak často, že se nepočítáme mezi předválečné domy. Je to prostě každopádně stará farma. Moje babička, Adele Hale Stackhouseová, mi ten dům odkázala a já si ho cenila nade všechno. Bill mě přemlouval, abych se odstěhovala do jeho domu, který stál na kopci jen přes hřbitov od mého domu, ale mně se nechtělo opouštět vlastní půdu.
Strhala jsem ze sebe číšnický úbor a otevřela šatník. Jestliže máme jet do Shreveportu kvůli upírským záležitostem, Bill bude chtít, abych se trochu nastrojila. Nedokázala jsem to tak docela pochopit, protože nestál o to, aby po mně vyjížděl někdo jiný, ale vždycky chtěl, abych vypadala obzvlášť pěkně, když jsme jeli do Transfuzie, upířího baru, kam chodili hlavně turisté, lačnící po hrátkách s upíry - jejich patolízalové.
Muži i ženy.
Nemohla jsem se rozhodnout, a tak jsem hupla do sprchy. Myšlenky na Transfuzii ve mně vždycky probudily napětí. Upíři, kterým patřila, se řadili mezi upíří mocenské struktury, a jakmile by se dozvěděli o mém jedinečném nadání, stala bych se pro ně žádoucím přírůstkem. Jen Billův odhodlaný vstup do systému upíří samosprávy mě udržoval v bezpečí, to jest, že jsem mohla žít, kde jsem chtěla, a mít práci podle vlastního výběru. Ale na oplátku za to bezpečí jsem se stejně musela dostavit, když mě povolali, a dát jim k dispozici svou telepatii. Mírnější opatření než jejich dřívější volba (mučení a teror), to bylo to, co "většinoví" upíři potřebovali.
V horké vodě jsem se hned cítila příjemněji a uvolnila jsem se, když mi crčela na záda.
"Můžu k tobě?"
"Sakra, Bille!" Srdce mi bušilo jako zběsilé, musela jsem se opřít o stěnu sprchy.
"Promiň, srdíčko! Neslyšela jsi otevírat dveře koupelny?"
"Ne, krucinál! Proč nemůžeš prostě zavolat 'zlato, jsem doma', nebo něco takového?"
"Promiň," zopakoval, ale neznělo to moc upřímně. "Nepotřebuješ někoho, kdo by ti vydrbal záda?"
"Ne, děkuju," zasyčela jsem. "Nejsem v náladě na drbání zad."
Bill se zazubil (abych viděla, že zatáhl tesáky) a zatáhl sprchový závěs.
Když jsem vyšla z koupelny, víceméně cudně zavinutá do osušky, byl natažený na mé posteli, boty úhledně seřazené na koberečku u nočního stolku. Bill měl na sobě tmavomodrou košili s dlouhými rukávy a khaki kalhoty, ponožky ladící s košilí a naleštěné mokasíny. Tmavohnědé vlasy měl sčesané dozadu a dlouhé kotlety vypadaly retro.
No, však taky byly, ještě víc retro, než by si většina lidí vůbec dokázala představit.
Měl vysoko vyklenuté obočí a orlí nos. Jeho ústa byla taková, jaká jsou k vidění na řeckých sochách, aspoň na těch, které znám z obrázků. Zemřel několik let po občanské válce (neboli po seveřanské agresi, jak ji vždycky nazývala moje babička).
"Co je dnes v noci na programu?" zeptala jsem se. "Práce, nebo zábava?"
"Být s tebou je vždycky zábava," řekl Bill.
"Do Shreveportu jedeme z jakého důvodu?" zeptala jsem se, protože vyhýbavou odpověď poznám.
"Byli jsme předvoláni."
"Kým?"
"Erikem, samozřejmě."
Když teď Billovi nabídli místo vyšetřovatele Oblasti 5 a on je přijal, měl ho Erik na povel - a byl pod jeho ochranou. To znamenalo, jak mi Bill vysvětlil, že každý, kdo napadne Billa, bude mít co dělat s Erikem, a to také znamenalo, že Billovo vlastnictví je pro Erika posvátné. Včetně mě. Nebyla jsem nijak nadšená, že mě zahrnují mezi Billovo vlastnictví, ale bylo to lepší než některé jiné možnosti.
Udělala jsem do zrcadla obličej.
"Sookie, na něčem ses s Erikem dohodla."
"Jo," připustila jsem. "Dohodla."
"Takže to musíš dodržet."
"Mám to v plánu."
"Vezmi si ty těsné džíny, co se šněrujou po stranách," navrhl Bill.
Nebyly vůbec z džínoviny, nýbrž z nějakého strečového materiálu. Bill mě v těch džínách, které byly bederní a hodně nízké, prostě miloval. Nejednou jsem se v duchu ptala, jestli Bill netrpí nějakými fantaziemi na téma Britney Spearsová.
Protože jsem si byla dobře vědomá, že mi ty džíny sluší, navlékla jsem si je a k nim modrobíle kostkovanou košili s krátkými rukávy, která se zapínala vepředu a končila mi asi pět centimetrů pod podprsenkou. Jen abych předvedla trochu nezávislosti (koneckonců bude si líp pamatovat, že jsem svá), vyčesala jsem si vlasy do ohonu vysoko na temeni. Přes gumičku jsem si připnula modrou mašli a nanesla trochu mejkapu. Bill se párkrát koukl na hodinky, ale já si dávala na čas. Když má takové starosti o to, jak zapůsobím na jeho upíří přátele, může na mě klidně počkat.
Sotva jsme byli v autě a vyrazili na západ ke Shreveportu, Bill řekl: "Dneska jsem se pustil do nového podnikání."
Upřímně řečeno, byla jsem dost zvědavá, kde Bill bere peníze. Nikdy se nezdál bohatý; nikdy se nezdál chudý. Ale taky nikdy nepracoval, ledaže by to bylo v těch nocích, kdy jsme nebyli spolu.
Nepříjemně jsem si uvědomovala, že každý upír, který za něco stojí, může zbohatnout, koneckonců když můžete do jisté míry ovládat lidské myšlenky, není zase tak těžké je přesvědčit, aby vám přenechali peníze nebo tipy na akcie nebo investiční příležitosti. A dokud upíři nezískali zákonné právo na existenci, nemuseli platit daně, víte. Dokonce i vláda Spojených států musela uznat, že nemůže zdaňovat mrtvé. Ale jestliže jim dáme práva, usoudil Kongres, a poskytneme jim volební právo, pak jim můžeme uložit povinnost platit daně.

2. kapitola (1)

23. dubna 2013 v 20:06 | Tes!:) and Misell :] |  2. Upíři v Dallasu
Znovu jsme otevřeli v půl páté, a to už jsme byli všichni jaksepatří otrávení. Styděla jsem se za to, protože koneckonců jsme tam byli, protože zemřel muž, kterého jsme znali, ale nedalo se popřít, že po úklidu skladiště, úklidu Samovy kanceláře a několika partičkách bourre (Sam vyhrál pět dolarů a nějaké drobné) jsme se už nemohli dočkat, až uvidíme někoho nového. Když prošel zadními dveřmi Terry Bellefleur, Andyho bratranec a častý zastupující barman nebo kuchař u Merlotta, byla to pro nás vítaná událost.
Hádám, že Terrymu bylo k šedesátce. Byl to vietnamský veterán, půldruhého roku strávil ve válečném zajetí. Terry měl pár viditelných jizev na obličeji a moje přítelkyně Arlene mi prozradila, že jizvy na jeho těle jsou ještě drastičtější. Terry byl zrzek, ačkoliv se zdálo, že každým měsícem o trochu víc zešedivěl.
Vždycky jsem měla ráda Terryho, který se div nepřetrhl, aby byl ke mně hodný - pokud neměl jednu ze svých černých nálad. Každý věděl, že není radno Terryho Bellefleura dopálit, když měl jednu z těch svých nálad. Terryho temným náladám pokaždé předcházely noční můry toho nejhoršího druhu, jak dosvědčovali jeho sousedé. Slyšeli Terryho řev, když měl v noci zlé sny.
Nikdy, nikdy jsem nečetla Terrymu myšlenky.
Terry dnes vypadal fajn. Ramena měl uvolněná a očima netěkal ze strany na stranu. "Není ti nic, cukroušku?" zeptal se a soucitně mě pohladil po rameni.
"Díky, Terry, je to dobrý. Jen je mi líto Lafayetta."
"Jo, nebyl tak špatnej." Od Terryho to byla veliká chvála. "Dělal svou práci, vždycky chodil včas. Dobře uklízel v kuchyni. Nikdy jsem od něj neslyšel zlý slovo." Fungovat na této úrovni bylo Terryho nejvyšší ctižádostí. "A pak umře v Andyho buicku!"
"Obávám se, že Andyho auto je tak trochu…" Snažila jsem se najít nejjemnější výraz.
"Dá se to vyčistit, říkal." Terry dychtil tohle téma ukončit.
"Neříkal ti, co se stalo s Lafayettem?"
"Andy říkal, že to vypadá, jako by měl zlomenej vaz. A byly tam nějaký, ehm, důkazy, že mu někdo… ublížil." Terryho hnědé oči mžikavě uhnuly a prozradily tak, že je nesvůj. "Ublížil" znamenalo podle Terryho něco násilného a sexuálního.
"Ach propánajána, to je ale hrůza!" Danielle a Holly ke mně přistoupily zezadu a Sam, s dalším pytlem odpadků, které vyklidil ze své kanceláře, se zastavil na cestě ke kontejneru za domem.
"Nevypadal tak… chci říct, auto nevypadalo tak…"
"Ušpiněné?"
"Tak!"
"Andy si myslí, že ho zabili někde jinde."
"Fuj!" řekla Holly. "Nemluv o tom. To je na mě moc."
Terry se mi podíval přes rameno na obě ženy. Neměl nijak moc v lásce Holly ani Danielle, ačkoliv jsem nevěděla proč a nenamáhala jsem se to zjišťovat. Snažila jsem se ponechat lidem soukromí, zvlášť teď, když jsem své schopnosti lépe ovládala. Slyšela jsem, jak se ty dvě vzdalují, když z nich Terry pár vteřin nespouštěl pohled.
"Portia si včera pro Andyho přijela?" zeptal se.
"Ano. Zavolala jsem jí. Nemohl řídit. Ačkoliv se vsadím, že teď ho mrzí, že jsem mu to nedovolila." Prostě nikdy nebudu jednička na seznamu oblíbenosti Andyho Bellefleura.
"Dělalo jí problémy dostat ho do auta?"
"Bill jí pomohl."
"Upír Bill? Tvůj přítel?"
"Hm!"
"Doufám, že ji nevyděsil," řekl Terry, jako by zapomněl, že tam ještě jsem.
Cítila jsem, jak se mi stahuje obličej. "Neexistuje na světě důvod, proč by měl Bill děsit Portii Bellefleurovou," řekla jsem a něco na tom, jak jsem to řekla, proniklo mlhou Terryho osobních myšlenek.
"Portia není tak tvrdá, jak si všichni myslej," prohlásil Terry. "Ty jsi na druhý straně navenek sladkej větrníček a vevnitř pitbull."
"Nevím, jestli se mám cítit polichocená, nebo jestli ti mám vrazit jednu do nosu."
"Tak vidíš. Kolik ženskejch - koneckonců i mužskejch - by řeklo něco takovýho bláznivýmu chlapovi, jako jsem já?" A Terry se usmál, jako by se usmál duch. Nevěděla jsem, jak dalece je si Terry vědom své reputace - až do té chvíle.
Stoupla jsem si na špičky a dala mu pusu na zjizvenou tvář, aby viděl, jak se ho nebojím. Když jsem znovu klesla na paty, uvědomila jsem si, že to není tak docela pravda. Za určitých okolností bych si na tohohle potlučeného člověka nejen dávala pozor, ale možná bych se začala opravdu i velice bát.
Terry si zavázal tkanice jedné z bílých kuchařských zástěr a začal otevírat kuchyň. My ostatní jsme se vrátili k práci. Nebudu muset dlouho obsluhovat u stolů, protože v šest večer odcházím, abych se připravila odjet s Billem do Shreveportu. Vadilo mi, že mi Sam zaplatí dobu, kterou jsem dneska strávila poflakováním v Merlottově baru a čekáním na práci, ale úklid skladiště a vyklizení Samovy kanceláře taky musí něco stát.