Březen 2013

Alex Photoshoot 2013

21. března 2013 v 18:49 | Tes!:) and Misell :] |  Everything about Actors


8. kapitola (3)

20. března 2013 v 18:41 | Tes!:) and Misell :] |  1. Mrtvý do soumraku
"Je to snad nějaký upíří kmotr?" zeptala jsem se rozezleně a nevěřícně. "Dal ti rozkaz, který nemůžeš ignorovat?"
"Je starší než já. Silnější."
"Nikdo není silnější než ty," prohlásila jsem rozhodně.
"Kéž bys měla pravdu!"
"Takže je hlavou Desátého upířího okresu nebo něco takového?"
"Ano. Něco takového."
Bill se nikdy nezmiňoval o tom, jak se upíři starají o své záležitosti. A až doteď mi to nevadilo.
"Co chce? Co se stane, když mě nepřivedeš?"
Mé první otázce se Bill vyhnul. "Pošle někoho - nebo spíš několik lidí - aby tě přivedli."
"Jiné upíry."
"Ano." Temné hnědé oči, tak zvláštní a pronikavé, teď Billovi svítily.
Zamyslela jsem se nad tím. Nebyla jsem zvyklá, aby mi někdo poroučel. Mé paličaté hlavě trvalo několik minut, než celou situaci důkladně zvážila.
"Takže bys s nimi musel bojovat?"
"Samozřejmě. Jsi moje."
Už jsme zase byli u toho "moje". Zjevně to myslel opravdu vážně. Chtěla jsem proti tomu sice protestovat, ale věděla jsem, že by mi to nijak nepomohlo.
"Takže asi budu muset jít," řekla jsem a snažila se, aby to neznělo moc kysele. "To je obyčejné vydírání."
"Sookie, upíři nejsou jako lidé. Eric využívá všechny prostředky, aby dosáhl svého cíle, což je dostat tě do Shreveportu. Nemusel to ani říkat nahlas; pochopil jsem to."
"No, teď už to chápu, ale nelíbí se mi to. Připadám si jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Co po mně vůbec chce?" Vtom mě napadla zcela jasná odpověď. Vyslala jsem k Billovi vyděšený pohled. "Ale ne, to neudělám!"
"Nevyspí se s tebou ani tě nekousne. To by mě musel nejdřív zabít." Z Billovy světélkující tváře se vytratily veškeré stopy lidskosti; najednou mi připadala úplně cizí.
"A to on ví," pokračovala jsem váhavě. "Takže chce, abych do Shreveportu přijela kvůli něčemu jinému."
"Ano," přisvědčil Bill. "Ale nevím proč."
"No, pokud to nesouvisí s mými fyzickými přednostmi nebo nezvykle chutnou krví, pak jde rozhodně o moje… drobné postižení."
"Tvůj dar."
"Fajn," řekla jsem uštěpačně. "Můj vzácný dar." Všechen hněv, o němž jsem si myslela, že už zmizel, mě najednou zavalil jako dvoumetráková gorila. Byla jsem k smrti vyděšená. Napadlo mě, jak se asi cítí Bill. Ale na to, abych se ho zeptala, jsem měla příliš velký strach.
"Kdy?" zeptala jsem se místo toho.
"Zítra v noci."
"Řekla bych, že to je jedna z nevýhod netradičního vztahu." Zadívala jsem se Billovi přes rameno na vzorec na tapetách, které si babička vybrala před deseti lety. Slíbila jsem si, že pokud tohle přežiju, musím nově vytapetovat.
"Miluju tě," zašeptal.
Bill za nic nemohl. "Taky tě miluju," řekla jsem. Musela jsem se hodně držet, abych nezačala žadonit: prosím, ať mi ten zlý upír neublíží, ať mě neznásilňuje! Pokud jsem si vážně připadala jako mezi mlýnskými kameny, pro Billa to muselo být dvojnásob nepříjemné. Nedovedla jsem si ani představit, kolik sebeovládání ho to musí stát. Tedy pokud neměl od přírody skutečně klidnou náturu. Dovedl by upír zkřivit tvář do tak bezmocného výrazu, kdyby v jeho nitru nezuřila bouře?
Pátravě jsem si prohlížela jeho obličej, důvěrně známé křivky, jemnou bílou pleť, temné klenuté obočí a aristokratický nos. Už jsem si všimla, že špičáky mívá povytažené jenom částečně, ale hněv a chtíč je pokaždé vysunuly naplno.
"Dneska večer," začal. "Sookie…" Rukama mi naznačil, abych si vedle něj lehla.
"Co?"
"Myslím, že dneska večer by ses měla napít mojí krve."
Znechuceně jsem zkřivila obličej. "Fuj! Copak nepotřebuješ na zítřejší noc co nejvíc sil? Navíc mě nic nebolí."
"Jak se cítíš od té doby, co ses ze mě napila? Jak jsem tě k tomu tehdy přiměl?"
Zamyslela jsem se na tím. "Dobře," přiznala jsem popravdě.
"Byla jsi od té doby nemocná?"
"Ne, ale to nejsem skoro nikdy."
"Máš víc energie?"
"Ano, pokud jsi mi ji zrovna neodčerpával!" odpověděla jsem kousavě, ale na rtech se mi přesto objevil úsměv.
"Máš větší sílu?"
"Já - ano, asi ano." Úplně poprvé mi došlo, jak zlehka jsem si minulý týden sama donesla do domu nové křeslo.
"Máš dojem, že dokážeš snadněji ovládat svoje schopnosti?"
"Ano, toho jsem si všimla." Připisovala jsem to skutečnosti, že se už dokážu víc uvolnit.
"Když se ze mě dnes večer napiješ, budeš zítra mnohem silnější."
"Ale ty slabší."
"Pokud se nenapiješ moc, nahradím to během dne, až budu spát. A zítra večer, než odjedeme, si budu muset najít někoho, z koho se nakrmím."
Do obličeje se mi vplížil zmučený výraz. Předpokládat, že to dělá, a vědět to, byly dvě úplně odlišné věci.
"Sookie, dělám to kvůli nám. Slibuju, že s nikým nebudu spát."
"Podle tebe je to vážně nezbytné?"
"Možná. Ale přinejmenším nám to pomůže. Každá pomoc je dobrá."
"Tak dobře. Jak to uděláme?" Na tu noc, kdy mě Rattrayovi zkopali, jsem si vzpomínala jen matně, a byla jsem tomu ráda.
Bill se na mě tázavě podíval. Připadalo mi, že se tím baví. "Copak se netěšíš, Sookie?"
"Na to, že budu pít tvou krev? Promiň, ale to mě vážně nevzrušuje."
Bill zavrtěl hlavou, jako kdyby něco takového nedokázal pochopit. "Už jsem zapomněl," řekl jednoduše. "Už jsem zapomněl jaké to je, být člověkem. Chtěla bys to z krku, zápěstí, nebo z rozkroku?"
"Z rozkroku ne!" vyhrkla jsem. "Já nevím, Bille. Fuj! Mně je to jedno."
"Takže z krku," řekl. "Lehni si na mě, Sookie."
"To je jako kdybychom spolu měli mít sex."
"Je to tak nejjednodušší."
Sedla jsem si na něj obkročmo a pomalu se předklonila. Připadalo mi to nesmírně zvláštní. Tahle pozice byla vyhrazená milování a ničemu jinému.
"Kousni, Sookie!" zašeptal.
"To nemůžu!" namítla jsem.
"Kousni mě, nebo to budu muset udělat nožem."
"Nemám tak ostré zuby jako ty."
"Jsou dost ostré."
"Jenomže ti ublížím."
Bill se tiše zasmál. Cítila jsem, jak se pode mnou vzdouvá jeho hruď.
"Sakra!" Nadechla jsem se, abych si dodala odvahy. Pak jsem se mu zakousla do krku. Musela jsem to udělat dobře, protože netrvalo dlouho a cítila jsem v ústech kovovou chuť jeho krve. Bill tiše zasténal, přitiskl mi dlaně na záda a pomalu jimi sjížděl dolů. Jeho prsty pak našly mé citlivé místo.
Překvapeně jsem zalapala po dechu.
"Pij," zašeptal ochraptěle a já začala sát. Bill opět zasténal, tentokrát hlasitěji a hlouběji, a přitiskl se ke mně. Na okamžik mi blesklo hlavou, že jsem asi zešílela, ale přisála jsem se k němu jako pijavice. Vtom do mě vnikl, chytil mě oběma rukama za boky a začal se rytmicky pohybovat. Pila jsem a před očima se mi míhaly všemožné obrazy. Všechny měly temné pozadí. Ze země vystupovaly jakési bílé obrysy vydávaly se na lov. Vzrušení ze závodu po lese. Jejich kořist před nimi ztěžka oddechovala, všechny svaly napjaté strachem. Běh, rychle kmitající nohy, zvuk krve pulzující v žilách kořisti…
Billovi se z hrudi vydralo zasténání a pak se jeho tělem prohnala vlna vzrušení. Zvedla jsem hlavu od jeho krku a temná vlna rozkoše mě odnesla až na daleké moře.
Pro servírku ze severní Louisiany, která dovede číst myšlenky, to byl úplně nový zážitek.

8. kapitola (2)

20. března 2013 v 18:41 | Tes!:) and Misell :] |  1. Mrtvý do soumraku
Když jsem vyjela na silnici, trochu jsem se uklidnila, ale podrážděnost ze mě nevyprchala. Dělala jsem si starosti o Jasona, zlobila jsem se na Arlene a téměř neustále jsem se mračila na Sama, který se poslední dobou choval, jako kdybych byla jenom jeho známá. Zvažovala jsem, jestli bych neměla jet rovnou domů a ne k Billovi, a nakonec jsem usoudila, že je to dobrý nápad.
Bill mi ukázal, jak moc se o mě bojí, protože stál před domem už patnáct minut po tom, co jsem měla přijet k němu domů, ale nepřijela.
"Nepřijela jsi ani nezavolala," řekl tiše, když jsem mu otevřela dveře.
"Mám špatnou náladu," odpověděla jsem. "Hodně špatnou."
Bill se moudře rozhodl držet se ode mě dál.
"Omlouvám se, že sis kvůli mně musel dělat starosti," řekla jsem po chvíli. "Už to nikdy neudělám." Pak jsem se otočila a zamířila do kuchyně. Bill vykročil za mnou; alespoň jsem to předpokládala. Vždycky se pohyboval tak tiše, že jsem to nepoznala, dokud jsem se nepřesvědčila na vlastní oči.
Opřel se o zárubeň, zatímco já zůstala stát uprostřed kuchyně. Najednou jsem netušila, proč jsem sem vlastně šla. Cítila jsem, jak mnou cloumá zlost. Znovu jsem začínala zuřit. Chtěla jsem něčím praštit, něco rozbít. Takhle mě ale nevychovávali, nesměla jsem se poddat potřebě ničit. Takže jsem své nutkání potlačila, zavřela oči a sevřela ruce v pěst.
"Půjdu vykopat jámu," řekla jsem a vyšla zadními dveřmi ven. Pak jsem otevřela kůlnu, vytáhla z ní lopatu a vrátila se na dvůr. Bylo tam jedno úplně tmavé místo, kde nikdy nic nerostlo, a já nikdy nezjistila proč. Zaryla jsem lopatu do země, dupla na ni a vytáhla kopu hlíny. Tak jsem pokračovala dál. Jáma byla postupně hlubší a hlubší a kopa hlíny stále rostla.
"Mám hodně silné ruce i ramena," řekla jsem, opřela se o lopatu a zalapala po dechu.
Bill seděl na zahradním lehátku a pozoroval mě. Za celou dobu neřekl jediné slovo.
Vrátila jsem se ke kopání.
Konečně se mi podařilo vyhloubit docela pěknou jámu.
"Chystáš se něco pohřbívat?" zeptal se Bill, když si byl jistý, že jsem skončila.
"Ne." Sklopila jsem oči do díry v zemi. "Zasadím strom."
"Jaký?"
"Živý dub," řekla jsem bez rozmýšlení.
"Kde ho seženeš?"
"V zahradnictví. Někdy v týdnu tam zajedu."
"Potrvá dlouho, než vyroste."
"Co ti na tom záleží?" vyštěkla jsem. Vrátila jsem lopatu do kůlny a pak se o ni opřela. Připadala jsem si úplně vyčerpaná.
Bill napřáhl paži, jako kdyby mě chtěl podepřít.
"Jsem dospělá," zavrčela jsem. "Dokážu dojít domů sama."
"Provedl jsem ti něco?" zeptal se a v jeho hlase skoro nebylo stopy po lásce. Zarazila jsem se. Už jsem se vyřádila dost.
"Omlouvám se," řekla jsem. "Zase."
"Co tě tak rozčílilo?"
Nedokázala jsem se přinutit, abych mu řekla o rozhovoru s Arlene.
"Co děláš, když tě něco naštve, Bille?"
"Rozštípu strom," odpověděl. "Občas někomu ublížím."
Najednou mi kopání jámy nepřipadalo jako špatný nápad. Vlastně to byl docela tvořivý počin. Pořád jsem se ale zlobila - i když teď můj hněv nabral spíš podobu tichého bzučení, a ne pisklavého ječáku. Neklidně jsem se rozhlížela po něčem, co bych ještě mohla udělat.
Bill zřejmě dovedl dobře odhadovat symptomy. "Pomiluj se," navrhl. "Pomiluj se se mnou."
"Teď právě nemám náladu na sex."
"Tak mě nech, abych tě přesvědčil."
Ukázalo se, že to dovedl.
Zbavilo mě to sice přebytku energie, kterou mne hněv zaplavil, ale stále jsem měla v duši smutek, jenž nedokázal vyléčit ani sex. Arlene mi ublížila. Zadívala jsem se do prázdnoty, zatímco Bill ležel vedle mě a splétal mi vlasy. Tahle zábava ho zřejmě uklidňovala.
Někdy jsem si připadala jako Billova panenka.
"Dneska večer přišel do baru Jason," řekla jsem.
"Co chtěl?"
Bill občas dovedl nesmírně přesně odhadnout lidskou povahu.
"Chtěl, abych použila svoji schopnost číst myšlenky na každého muže, který přijde do baru, dokud nezjistím, který z nich je vrah."
"Kromě pár desítek chyb to není špatný nápad."
"Vážně?"
"Pokud se vrah dostane za mříže, lidi už na tebe a Jasona nebudou pohlížet tak nedůvěřivě. A navíc budeš v bezpečí."
"To je pravda, jenomže nevím, za jaký konec to uchopit. Procházet tou spoustou myšlenek a snažit se najít alespoň drobné střípky informací by bylo těžké, bolestivé a nudné."
"Rozhodně by to nebylo bolestivější nebo těžší než být podezřelá z vraždy. Jednoduše sis zvykla svůj dar držet pod zámkem."
"Myslíš?" Pootočila jsem se k němu a chtěla se mu podívat do očí, ale otočil mě zpátky, aby mi dopletl vlasy. Uzavírat se před cizími myšlenkami mi nikdy nepřipadalo sobecké, ale v tomhle případě to asi tak bylo. Určitě bych přitom narazila na spoustu intimností. "Detektiv," zamumlala jsem. Snažila jsem se na to pohlížet v lepším světle, než jako na obyčejné šmírování.
"Sookie," začal Bill a cosi v jeho hlase mě přinutilo zbystřit pozornost. "Eric mě požádal, abych tě znovu vzal do Shreveportu."
Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kdo je Eric. "Oh, ten velký upír, co vypadá jako Viking?"
"Ten hodně starý upír," upřesnil Bill.
"On ti přikázal, abys mě tam přivedl?" Vůbec se mi to nelíbilo. Seděla jsem na kraji postele a Bill za mnou. Otočila jsem se, a tentokrát mě už nezarazil. Zadívala jsem se na něj a všimla si v jeho výrazu čehosi, co jsem tam ještě nikdy neviděla. "Ty to musíš udělat," řekla jsem zděšeně. Nedovedla jsem si představit, že by Billovi někdo něco přikázal. "Ale, drahoušku, já za Ericem jít nechci."
Bylo mi jasné, že na tom vůbec nezáleží.

8. kapitola (1)

20. března 2013 v 18:40 | Tes!:) and Misell :] |  1. Mrtvý do soumraku
Opět jsme byli spolu a moje pochybnosti aspoň zčásti ustoupily strachu, který mě přepadl pokaždé, když jsem si pomyslela, že bych ho mohla ztratit. Nakonec jsme si s Billem vytvořili jistý rozpačitý řád.
Pokud jsem pracovala v noci, šla jsem po práci k Billovi a většinou u něj strávila zbytek noci. Když jsem měla denní směnu, přišel Bill po západu slunce ke mně a dívali jsme se spolu na televizi, šli do kina nebo hráli scrabble. Každou třetí noc jsem ale buď zůstávala sama, nebo mě Bill nesměl kousnout, protože jinak bych si připadala slabá a pomalá. Existovalo i nebezpečí, že pokud by se Bill napil příliš… A tak jsem neustále pojídala vitaminy a pilulky s železem, dokud si Bill nezačal stěžovat na mou chuť. Takže jsem se železem skoncovala.
Zatímco jsem v noci spala, dělal Bill jiné věci. Někdy si četl, občas se jen tak procházel, jindy zase šel ven a za světla bezpečnostních lamp pracoval na zahradě.
Pokud se někdy krmil z někoho jiného, držel to přede mnou v tajnosti a dělal to daleko od Bon Temps, což bylo přesně to, o co jsem ho požádala.
Ten řád jsem označila za rozpačitý, protože mi připadalo, jako kdybychom neustále na něco čekali. Požár hnízda, které patřilo upírům z Monroe, Billa rozzuřil a (alespoň si to myslím) i vyděsil. Být tak mocný, když jste vzhůru, a tak bezmocný, když spíte, musí být k vzteku.
Oba jsme si říkali, že všeobecná nenávist vůči upírům třeba ustane, když už jsou největší potížisté v okolí mrtví.
Přestože to Bill nikdy neřekl přímo, bylo mi jasné, že má o mě strach. Poznala jsem to podle toho, kam se čas od času stáčely naše debaty. Vrah, který zabil Dawn, Maudette a mou babičku se stále potuloval někde na svobodě.
Pokud si muži z Bon Temps a blízkého okolo mysleli, že se zabitím Diane, Liama a Malcolma zbaví strachu z dalších vražd, zmýlili se. Pitva všech tří obětí prokázala, že jim v době smrti nechyběla žádná krev. Kousance, které našli na Maudette a Dawn, nejenže vypadaly staře, ale staré skutečně byly. Zemřely na následky uškrcení. Maudette a Dawn měly před smrtí sex. A po ní také.
Arlene, Charlsie i já jsme teď byly opatrnější. Nechodily jsme samy na parkoviště, než jsme vešly do domu, ujistily jsme se, že je stále zamčený a snažily jsme si všímat si aut, která projížděla okolo. Jen stěží jsme ale mohly zůstat takhle ve střehu pořád, protože to byl pořádný tlak na nervy, takže jsme po určité době zase dost zlajdačily. U Arlene a Charlsie se to možná dalo pochopit, protože na rozdíl od prvních dvou obětí nežily samy. Arlene měla děti (a občas i Reneho Leniera) a Charlsie bydlela se svým manželem Ralphem.
Jenom já jsem žila sama.
Jason chodil do baru téměř každý večer, a pokaždé se snažil aspoň chvíli si se mnou popovídat. Pochopila jsem z toho, že se pokouší zacelit propast, která se mezi námi vytvořila, a snažila jsem se vycházet mu co nejvíc vstříc. Jenomže taky víc a víc pil a v jeho posteli se střídalo víc lidí než na veřejným záchodcích, přestože se mu zřejmě opravdu líbila jenom Liz Barrettová. Opatrně jsme se také pokoušeli vyřešit otázky související s dědictvím po babičce a strýci Bartlettovi, přestože s tím druhým měl víc práce Jason. Kromě mého poddílu mu totiž strýček Bartlett odkázal úplně všechno.
Jednou večer, když si dal o jedno pivo víc než obvykle, se mi Jason svěřil, že se musel ještě dvakrát dostavit na policejní stanici a že už z toho šílí. Promluvil si se Sidem Mattem Lancasterem, který mu poradil, aby už na policii nechodil, pokud tam s ním nepůjde i on.
"Jak to, že tě pořád předvolávají?" zeptala jsem se. "Něco jsi přede mnou zatajil. Andy Bellefleur už po nikom jiném nejde a já vím, že Dawn a Maudette neměly moc náročné požadavky a pustily k sobě do postele kdekoho."
Jason se zatvářil poníženě. Ještě nikdy jsem neviděla, že by se můj pohledný bratr takhle styděl.
"Filmy," zamumlal.
Naklonila jsem se k němu, abych se ujistila, že mu rozumím. "Filmy?" opakovala jsem nechápavě.
"Pssst," sykl a po obličeji se mu rozlil ten nejprovinilejší výraz, jaký jsem kdy viděla. "Natáčeli jsme filmy."
Myslím, že jsem vypadala stejně zahanbeně jako Jason. Sestry a bratři o sobě nemusí nutně vědět úplně všechno. "A ty jsi jim dal kopii," řekla jsem nejistě. Zkoušela jsem odhadnout, jak hloupý Jason doopravdy byl.
Jason se zadíval stranou a do zamlžených modrých očí se mu vedraly slzy.
"Hlupáku!" vybuchla jsem. "Když připustím, že jsi nemohl vědět, jak se to dostane na veřejnost, pomyslel jsi třeba na to, co se stane, až se budeš chtít oženit? Že třeba některá z těch tvých rychlovek pošle kazetu s těmi eskapádami tvojí nastávající?"
"Klidně mi přisyp sůl do rány, sestřičko, jen si posluž!"
Zhluboka jsem se nadechla. "Fajn, fajn! Už jsi s těmi filmečky přestal, ne?"
Rázně přikývl. Ale nevěřila jsem mu.
"Pověděl jsi o tom Sidu Mattovi?"
Tentokrát už nepřikývl tak rázně.
"A myslíš, že právě kvůli tomuhle tě Andy tak stíhá?"
"Jo," řekl Jason rozmrzele.
"Takže pokud otestují tvoje sperma a nebude souhlasit s tím, které v sobě měly Maudette a Dawn, jsi z toho venku." Tvář jsem teď měla skoro stejně zkřivenou jako Jason. O vzorcích spermatu jsme spolu ještě nikdy předtím nemluvili.
"Tohle mi Sid Matt říkal taky. Ale já těmhle hračičkám nevěřím."
Můj bratr nevěřil tomu nejpřesvědčivějšímu vědeckému důkazu, který by mohl u soudu předložit. "Myslíš, že Andy zfalšuje výsledky?"
"Ne, Andy je v pohodě. Dělá, co musí. Prostě se mi nezdá, že se kolem DNA dělá takový humbuk."
"Hlupáku!" vyjela jsem na něj znovu a otočila se, abych donesla další pivo čtyřem mladíkům z Rustonu, kteří studovali na vysoké škole a právě si užívali večer v Zapadákově. Mohla jsem jen doufat, že Sid Matt Lancaster je v přesvědčování opravdu dobrý.
S Jasonem jsem si promluvila ještě jednou, těsně předtím, než odešel z baru. "Pomohla bys mi s něčím?" zeptal se mě a ve tváři se mu objevil výraz, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Stála jsem u jeho stolu, protože jeho přítelkyně právě odešla na toaletu.
Můj bratr mě nikdy předtím o pomoc nepožádal.
"Jak?"
"Nemohla by sis přečíst myšlenky všech chlapů a zjistit, kdo z nich je oddělal?"
"Není to tak jednoduché, jak ti to možná připadá," odpověděla jsem váhavě. Pomalu a pečlivě jsem si rozmýšlela každé slovo. "Za prvé, ten člověk by musel o svém zločinu přemýšlet přesně ve chvíli, kdy budu jeho myšlenky poslouchat. Za druhé, nedokážu pokaždé přesně rozlišit, na co myslí. U některých lidí mám dojem, že poslouchám rádio a slyším každou podrobnost. U jiných je to jen směs pocitů; jako kdyby mluvili ze spánku, chápeš? Slyšíš, že mluví, a poznáš, jestli jsou naštvaní nebo spokojení, ale jednotlivá slova nerozlišíš. A občas zkrátka zaslechnu nějakou myšlenku, ale protože je v místnosti moc lidí, nepoznám, komu patří."
Jason na mě zíral. Bylo to poprvé, co jsme o mém "postižení" mluvili takhle otevřeně.
"Jak to děláš, že se nezblázníš?" zeptal se a udiveně zavrtěl hlavou.
Už jsem se mu chystala vysvětlit, jak pokaždé vztyčím svou ochrannou hradbu, ale vtom se ke stolu vrátila Liz Barrettová. Měla novou rtěnku a byla opět jako ze škatulky. Všimla jsem si, že se Jason okamžitě proměnil v neohroženého lovce žen. Jako kdyby ze sebe právě shodil starý těžký kabát. Zamrzelo mě, že jsem si s ním nepovídala častěji, když ještě býval sám sebou.
Když jsme se pak večer všichni chystali k odchodu, Arlene mě poprosila, jestli bych jí zítra večer nepohlídala děti. Obě jsme měly mít volno a Arlene chtěla jet s Renem do Shreveportu do kina a pak na večeři.
"Jistě!" odpověděla jsem. "Už jsem je u sebe neměla dlouho."
Arlene ztuhl výraz v obličeji. Pootočila se ke mně, otevřela pusu, ale pak se zarazila a zamyslela se. "Bude… no… bude tam Bill?"
"Ano. Chtěli jsme se podívat na nějaký film. Měla jsem v plánu zastavit se zítra ráno v půjčovně. Ale takhle vezmu něco pro děti." Najednou mi došlo, co tím myslela. "Aha! Ty se mnou nechceš nechat děti, pokud u mě bude i Bill?" Přimhouřila jsem oči a do hlasu se mi vloudil nazlobený podtón.
"Sookie, zlato," začala Arlene bezradně. "Mám tě moc ráda. Ale tohle nemůžeš pochopit, ty děti nemáš. Nemůžu je nechat s upírem. To prostě nemůžu."
"Ani když tam budu já? Vždyť víš, že mám tvoje děti moc ráda. Bill by nikdy nedokázal ublížit dítěti." Přehodila jsem si kabelku přes rameno a rázně vypochodovala zadními dveřmi ven. Arlene zůstala stát vevnitř. Vypadala rozpolceně. Jémine, vždyť by měla být spíš naštvaná!

7. kapitola (5)

18. března 2013 v 18:29 | Tes!:) and Misell :] |  1. Mrtvý do soumraku
Zatímco jsem zvažovala, jaké nebezpečí mi může hrozit, popadl mě Bill za paže. Pomalu si mě k sobě přitáhl. Nemělo cenu odporovat, protože jsem tušila, že by ho to jenom povzbudilo. Chvíli mě držel sotva centimetr od sebe. Mohla jsem téměř nasát vůni jeho pokožky, cítit bouři, která v něm zuřila, a okusit jeho hněv.
Zachránit by mě mohla jenom jediná věc - kdyby se mi podařilo obrátit jeho energii jinam. Překonala jsem ten poslední centimetr, který nás odděloval, a přitiskla mu rty na hruď. Slízla jsem kapky dešťové vody, otřela se tváří o jeho bradavku a opřela se o něj.
Vzápětí jsem na rameni ucítila jeho zuby. Jeho tělo, tak tvrdé, pevné a připravené úplně ke všemu, mě pak odhodilo takovou silou, že jsem se svalila na záda do bahna. Hned nato do mě pronikl, jako kdyby se snažil zahrabat zpátky do půdy. Vykřikla jsem a on zavrčel. Váleli jsme se v blátě jako pravěcí lidé, kteří právě vylezli z jeskyně. Po rukou, jimiž jsem ho svírala v objetí, mi stékaly pramínky vody. Zarývala jsem mu nehty do pokožky a cítila jsem, jak do mě nemilosrdně proniká stále hlouběji. Pomyslela jsem si, že mě zatlačí až do země, která se stane mým hrobem. Pak se mi do krku zanořily jeho špičáky.
Náhle jsem se ocitla v sedmém nebi a téměř současně se ke mně přidal i Bill; zavyl a svalil se na mě. Vytáhl mi z krku špičáky a olízl stopy po kousnutí jazykem.
Hlavou mi blesklo, že mě klidně mohl zabít, i kdyby to neměl v úmyslu.
Svaly mě odmítaly poslouchat. Stejně jsem nevěděla, co jim poručit. Bill mě sevřel do náručí a zvedl. Odnesl mě k sobě domů, otevřel dveře a zamířil se mnou přímo do své obrovské koupelny. Něžně mě položil na koberec, na nějž ze mě odkapávalo bláto, dešťová voda a také trochu krve, napustil do vířivky teplou vodu, a když byla plná, položil mě do ní a pak si vlezl dovnitř ke mně. Seděli jsme na sedačkách a okolo rozkročených nohou nám bublala teplá voda, která se postupně začala zbarvovat.
Bill se nepřítomně zadíval do dálky.
"Všichni jsou mrtví?" zeptal se téměř neslyšně.
"Všichni. Ta dívka taky," řekla jsem tiše.
"Co jsi celý den dělala?"
"Uklízela. Sam mě přinutil vycídit celý dům."
"Sam," zopakoval Bill zamyšleně. "Pověz mi něco, Sookie! Umíš číst jeho myšlenky?"
"Ne," přiznala jsem mu vyčerpaně. Ponořila jsem hlavu pod hladinu, a když jsem ji zase vynořila, Bill už držel v ruce šampon. Namydlil mi vlasy, opláchl je a pak učesal, jako tehdy, když jsme se poprvé milovali.
"Bille, tvých přátel je mi líto," řekla jsem. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem jen stěží vyslovovala. "Ale jsem tak ráda, že ty jsi naživu!" Objala jsem ho okolo krku a položila mu hlavu na rameno. Bylo tvrdé jako skála. Pamatuju si, že mě pak Bill zabalil do osušky, a pamatuju si i to, jak měkký byl polštář, na nějž jsem si položila hlavu, a jak Bill vklouzl ke mně do postele a objal mě. Potom jsem usnula.
Těsně po půlnoci jsem se vzbudila a zaslechla, jak někdo chodí po pokoji. Muselo se mi zdát něco hrozného, protože když jsem se vzbudila, srdce mi bušilo jako o závod. "Bille?" zeptala jsem se. Z hlasu mi čišel strach.
"Co se děje?" ozval se Bill. Posadil se na postel a já cítila, jak se pode mnou prohnula matrace.
"Jsi v pořádku?"
"Ano, jen jsem se šel ven projít."
"Není tam někdo?"
"Ne, drahoušku." Zaslechla jsem zašustění, jak vklouzl pod přikrývku, a pak už zase ležel pod ní vedle mě.
"Och, Bille, klidně jsi mohl skončit v jedné z těch rakví," vzdychla jsem. Stále jsem živě cítila bolest, která mě ochromila při pohledu na ty nešťastníky.
"Sookie, napadlo tě vůbec, že jsi v tom pytli na mrtvoly mohla skončit ty? Co když sem za úsvitu přijdou a spálí i tenhle dům?"
"Musíš jít ke mně! Můj dům nespálí. Se mnou budeš v bezpečí," řekla jsem naléhavě.
"Sookie, poslouchej mě - kvůli mně bys mohla i zemřít."
"A o co bych přišla?" zeptala jsem se vášnivě. "Od chvíle, co jsem tě potkala, je mi nádherně, tak krásně mi nikdy v životě nebylo."
"Jestli umřu, musíš jít za Samem."
"To už mě odepisuješ?"
"To nikdy," odpověděl. Jeho sametový hlas zněl najednou ledově chladně. "Nikdy!" Cítila jsem, jak mi oběma rukama sevřel ramena; ležel teď na boku vedle mě. Přisunul se ještě blíž, takže jsem ucítila chlad, který z něj vycházel.
"Poslyš, Bille," začala jsem. "Nejsem sice vzdělaná, ale taky nejsem hloupá. Nejsem ani zkušená, ani světácká, ale myslím si, že nejsem žádná naivní cácorka." Doufala jsem, že se při tom neusmívám. "Dokážu je přesvědčit, aby tě přijali. Dokážu to."
"Pokud to někdo zvládne, tak jedině ty," řekl. "Chci do tebe znovu vstoupit."
"Ty myslíš… Och, ano! Už vím, co myslíš." Vzal mě za ruku a zajel s ní pod pokrývku. "To bych taky ráda." Myslela jsem to vážně. Jenom jsem doufala, že to přežiju - po tom divokém přídělu, kterého se mi dostalo na hřbitově. Bill při tom tak běsnil, že jsem si teď připadala jako rozlámaná. Ale zároveň jsem cítila, jak mi celým tělem projíždí hřejivý pocit, ta neodbytná touha po potěšení, na němž jsem se stávala závislou. "Lásko," vzdychla jsem a uchopila do dlaně jeho mužskou pýchu. "Lásko!" Políbila jsem ho a cítila, jak mi proniká jazykem do úst. Vyrazila jsem mu naproti a dotkla se jeho špičáků. "Mohl bys to udělat bez kousání?" špitla jsem.
"Ano. Ale připadá mi to jako dokonalé vyvrcholení, když ochutnám i tvou krev."
"Bude to stejně dobré, i když to neuděláš?"
"Nikdy to tak dobré nebude, ale nechci tě oslabit."
"Jestli ti to nebude vadit," řekla jsem váhavě. "Trvalo mi pár dní, než jsem se dala zase do pořádku."
"Byl jsem sobecký… Ty jsi totiž tak skvělá!"
"A když jsem silná, jsem ještě lepší," naznačila jsem mu.
"Tak mi ukaž, jak jsi silná," prohodil žertovně.
"Lehni si na záda. Nejsem si moc jistá, jak na to, ale ostatní to tak dělají." Sedla jsem si na něj obkročmo. Slyšela jsem, jak se mu zrychlil dech. Byla jsem ráda, že je v pokoji tma a venku stále prší. Vtom se zablesklo a já spatřila Billovy zářící oči. Opatrně jsem se dostala do pozice, kterou jsem považovala za tu pravou, a navedla ho do sebe. Důvěřovala jsem svým instinktům, a ty mě ještě nikdy nezavedly na scestí.

7. kapitola (4)

18. března 2013 v 18:29 | Tes!:) and Misell :] |  1. Mrtvý do soumraku
Ranní sluneční oblohu překrývala oblaka kouře stoupající k modrému nebi. Zuhelnatělé dřevo, které se povalovalo kolem dokola, připomínalo krokodýlí kůži. Na trávníku před dvoupatrovým domem stály nazdařbůh zaparkované hasičské vozy a policejní auta. Za žlutou páskou postávala skupinka zvědavců.
Poněkud stranou ležely na sežehnuté trávě zbytky čtyř rakví. A také černý pytel na mrtvoly. Vydala jsem se k nim, ale neuvěřitelně dlouhou dobu mi připadalo, že mě od nich dělí stále stejná vzdálenost. Jako v těch snech, kdy jdete a jdete, ale nikdy nedosáhnete cíle.
Někdo mě chytil za rameno a pokusil se mě zastavit. Už si nepamatuju, co jsem řekla, ale vzpomínám si, že se tomu člověku objevil na tváři zhnusený výraz. Plahočila jsem se mezi ohořelými troskami a nasávala pach spálených věcí, vlhkých spálených věcí. Věděla jsem, že se ho až do konce života nezbavím.
Došla jsem k první rakvi a podívala se do ní. Na to, co zůstalo z víka, mohly volně dopadat sluneční paprsky. Slunce právě vycházelo, připravené obejmout tu hroznou věc, která ležela na promočeném bílém plátně uvnitř rakve.
Bill? To se nedalo poznat. S každou vteřinou se mrtvola víc a víc rozkládala. Drobné kousíčky, které se z ní odlupovaly, odnášel vítr, nebo se pod dotekem slunečních paprsků rozpadaly na prach.
Podobný obrázek jsem spatřila ve všech rakvích.
Sam se postavil vedle mě.
"Je tohle podle tebe vražda, Same?"
Sam zavrtěl hlavou. "Nevím, Sookie. Podle zákona je zabití upíra opravdu vražda. Ale nejdřív musíš prokázat, že šlo o žhářství, což by nemělo být tak těžké." Oba jsme ve vzduchu cítili benzin. Po domě pobíhala spousta mužů. Přecházeli mezi patry a volali na sebe. Nezdálo se mi, že by prováděli nějaké důkladné ohledání místa činu.
"Ale tohle tělo, Sookie," řekl Sam a ukázal na pytel ležící na trávě, "bylo lidské. To musí vyšetřit nejdřív. Nikdo z členů té trestné výpravy si podle mě neuvědomil, že by v tom domě mohl být člověk. Zřejmě neměli v hlavě nic jiného než tohle."
"Proč jsi přišel, Same?"
"Kvůli tobě," řekl stroze.
"Až do večera se nedozvím, jestli je to Bill, Same."
"Já vím."
"A co mám celý den dělat? Jak to mám vydržet?"
"Třeba by pomohly léky," navrhl. "Co třeba prášky na spaní nebo tak?"
"Nic takového doma nemám," odpověděla jsem. "Se spaním jsem nikdy neměla potíže."
Tenhle rozhovor byl stále bizarnější, ale nic jiného mě v té chvíli nenapadlo.
Najednou se přede mnou objevil vysoký muž z místní policejní stanice. Byl zpocený z ranního horka a vypadal, jako kdyby už spoustu hodin nespal. Možná měl za sebou noční směnu, ale kvůli požáru musel zůstat ve službě přes čas.
Ten požár zažehli lidé, které jsem znala.
"Znala jste tyhle lidi, slečno?"
"Ano, znala. Setkala jsem se s nimi."
"Můžete ty pozůstatky identifikovat?"
"Kdo by dokázal tohle identifikovat?" zeptala jsem se nevěřícně.
Z těl už zůstalo jen velice málo. Jejich jedinečné rysy zmizely a rozkládala se dál a dál.
Policista vypadal, jako kdyby mu bylo nevolno. "Ano, slečno. Ale já myslel toho člověka."
"Podívám se na něj," řekla jsem bez rozmyšlení. Člověk se jen těžko zbavuje zvyku každému ochotně pomoci.
Policista si okamžitě klekl na zem, jako kdyby vycítil, že mám sto chutí couvnout, a rozepnul zip na pytli. Tvář uvnitř, pokrytá sazemi, patřila dívce, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Díku Bohu.
"Neznám ji," řekla jsem a pocítila, jak se pode mnou podlamují kolena. Sam mě zachytil dřív, než jsem se zhroutila na zem, a pak mi nabídl pomocnou paži.
"Chudák," zašeptala jsem. "Same, já nevím, co mám dělat."
Policisté mi ten den zabrali dost času. Chtěli slyšet všechno, co jsem věděla o upírech, kterým ten dům patřil. Vyhověla jsem jim, ale moc nových informací jsem jim neposkytla. Malcolm, Diane, Liam. Odkud přišli, jak staří byli, proč se usadili v Monroe, kdo byli jejich právníci. Jak jsem to mohla vědět? Nikdy jsem u nich v domě nebyla.
Když se policista, který mě vyslýchal, dozvěděl, že jsem se s nimi seznámila přes Billa, okamžitě se mě zeptal, kde ho najde a jak se s ním může spojit.
"Může být klidně támhle," řekla jsem a ukázala na čtvrtou rakev. "Až do setmění to nepoznám." Ruka mi sama od sebe vystřelila vzhůru a zakryla mi ústa.
Náhle se jeden z hasičů rozesmál. Jeden jeho kolega se k němu okamžitě přidal. "Grilovaný upíři!" houkl na policistu, který mě vyslýchal. "To jsou pěkný grilovaný upíři!"
Když jsem ho nakopla, už mu to tak vtipné nepřipadalo. Sam mě od něj odtáhl a policista musel chytit hasiče, kterého jsem napadla, abychom se do sebe nepustili. Ryčela jsem jako tur, a kdyby mě Sam nedržel, okamžitě bych po něm skočila.
Sam mě ale držel. Odtáhl mě k mému autu a jeho ruce mě celou dobu svíraly tak pevně, jako kdyby byly ze železa. Představila jsem si, jak by se za mě babička asi styděla, kdyby mě viděla, jak křičím na veřejného činitele, nebo jak ho dokonce fyzicky napadám. Při té představě ze mě agresivita vyprchala stejně rychle, jako když jehlou propíchnete balonek. Dovolila jsem Samovi, aby mě strčil na sedadlo spolujezdce. Potom nastartoval, vycouval a já ho nechala, aby mě odvezl domů. Celou cestu jsem nepromluvila.
Domů jsme dorazili příliš brzy. Bylo teprve deset hodin ráno, a protože byl letní čas, musela jsem čekat ještě víc než deset hodin.
Zatímco jsem seděla na pohovce a zírala před sebe, Sam někomu telefonoval. Po pěti minutách se vrátil do obývacího pokoje.
"Pojď, Sookie," řekl rázně. "Ty žaluzie jsou už špinavé."
"Cože?"
"Žaluzie. Jak jsi je mohla nechat takhle zašpinit?"
"Cože?"
"Jdeme uklízet. Přines kbelík, čpavek a hadry na mytí. Uvař kávu."
Poslechla jsem ho na slovo. Celou dobu jsem se pohybovala nesmírně pomalu a opatrně, celá vystrašená, že bych mohla vyschnout a rozpadnout se stejně jako ta těla v rakvích.
Než jsem se vrátila s kbelíkem a hadry, Sam sundal záclony v obývacím pokoji.
"Kde je pračka?"
"Támhle, za kuchyní," řekla jsem a ukázala k ní.
Sam odešel do prádelny s náručí plnou záclon. Babička je vyprala ani ne před měsícem, když k nám měl Bill přijít na návštěvu.
Stáhla jsem jednu žaluzii, zajistila ji a dala se do čištění. Když byly všechny zase čisté, umyli jsme a nablýskali okna. Před polednem se rozpršelo, takže jsme nemohli ven. Sam přinesl prachovku s dlouhou rukojetí a vymetl z rohů u stropu pavučiny, já zase umyla podlahové lišty. Potom sundal zrcadlo nad krbovou římsou, setřel prach z míst, kam jsme s babičkou obvykle nedosáhly, a nakonec jsme umyli i zrcadlo a znovu je pověsili na místo. Potom jsem vyčistila starý mramorový krb tak důkladně, až se zdálo, jako kdyby se v něm nikdy netopilo. Donesla jsem pěknou zástěnu, zdobenou květy magnolií, a postavila ji před krb. Vyleštila jsem obrazovku televize a Sam ji pak zvedl, abych pod ní mohla utřít prach. Všechny kazety s filmy jsem vrátila do přihrádek a označila si všechny, které jsem kdy nahrála. Pak jsem vytáhla všechny polštáře z pohovky a vyluxovala všechny nečistoty, které se pod nimi usadily. Našla jsem tam v drobných celý dolar a pět centů. Vyluxovala jsem koberec a vytřela dřevěnou podlahu mopem.
Potom jsme se přesunuli do jídelny a vyleštili tam všechno, co se vyleštit dalo. Když dřevěný stůl i židle zářily čistotou a leskly se jako zrcadlo, zeptal se mě Sam, jak dlouho jsem už nečistila babiččiny stříbrné příbory.
To jsem nikdy nedělala. Otevřeli jsme příborník a zjistili, že to skutečně potřebují. Odnesli jsme je tedy do kuchyně, našli leštidlo na stříbro a pak se málem uleštili k smrti. Rádio sice vyhrávalo, ale já si uvědomila, že vždycky když začínaly zprávy, Sam ho vypnul.
Celý den jsme uklízeli. Celý den také pršelo. Sam se mnou mluvil jenom tehdy, když mi ukládal další úkol.
Usilovně jsem pracovala. On také.
Když se pomalu začínalo stmívat, měla jsem ten nejčistší dům v renaldském okrese.
"Už půjdu, Sookie," řekl pak Sam. "Asi bys chtěla zůstat o samotě."
"Ano," odpověděla jsem. "Chtěla bych ti někdy poděkovat, ale teď nemůžu. Dneska jsi mě zachránil."
Ucítila jsem na čele jeho rty a pak už jsem jenom zaslechla, jak se zavírají dveře. Kuchyně začala tonout ve tmě. Posadila jsem se ke stolu. Když jsem už téměř nic neviděla, vyšla jsem ven, vyzbrojená velkou baterkou.
Bylo mi jedno, že pořád prší. Na sobě jsem stále měla šaty z džínoviny bez rukávů a sandály, tedy totéž, co jsem si oblékla, když mi Jason ráno zavolal.
Stála jsem v teplém dešti, vlasy se mi lepily k hlavě a oblečení k mé provlhlé kůži. Odbočila jsem doleva do lesa a začal se jím prodírat, zpočátku jenom pomalu a opatrně. Samův uklidňující vliv ale postupně vyprchával, a tak jsem se rozběhla. Do tváří mě šlehaly větve a nohy mi odíraly trnité zelené šlahouny. Dostala jsem se z lesa a vydala se ke hřbitovu. Paprsek světla vycházející z baterky se přede mnou celou dobu pohupoval. Nejprve jsem si myslela, že poběžím k domu Comptonových na opačné straně hřbitova, ale potom jsem si uvědomila, že Bill musí být někde tady, na těchto šesti akrech plných kostí a kamenů. Postavila jsem se doprostřed nejstarší části hřbitova. Obklopovaly mě skromné náhrobní kameny i hrobky a jedinými společníky mi byli zdejší mrtví.
"Bille Comptone!" vykřikla jsem. "Vylez!"
Otáčela jsem se na místě a snažila se zorientovat ve tmě. Věděla jsem, že i když si ho nevšimnu, Bill mě určitě spatří, tedy pokud vůbec bude schopen něco vidět - třeba byl jednou z těch zčernalých rozpadajících se mrtvol, které jsem spatřila před domem v Monroe.
Žádné zvuky a žádné pohyby, jenom vytrvalé šustění jemného deště.
"Bille! Bille! Vylez!"
Najednou jsem spíš vycítila než zaslechla, jak se něco napravo ode mě pohnulo. Obrátila jsem tím směrem baterku. V jednom místě se propadala země. Pak jsem spatřila, jak z rudé půdy vyletěla vzhůru bílá ruka. Hlína se začala vzdouvat a potom rozpadat. Ze země vystoupila postava.
"Bille?"
Zamířila ke mně. Kůži měla pokrytou červenými šmouhami a ve vlasech měla hlínu. Bill ke mně váhavě přistoupil.
Nedokázala jsem se k němu rozběhnout.
"Sookie," řekl, když došel téměř ke mně, "proč jsi tady?"
Úplně poprvé zněl jeho hlas zmateně a nejistě.
Musela jsem mu to povědět, ale nemohla jsem otevřít ústa.
"Drahoušku?"
Sesunula jsem se k zemi jako kámen a dopadla na kolena do mokré trávy.
"Co se stalo, když jsem spal?" Klekl si vedle mě. Byl nahý a po těle mu stékaly pramínky dešťové vody.
"Nemáš žádné oblečení," zamumlala jsem.
"Zašpinilo by se," řekl věcně. "Když jdu spát do země, svlékám si ho."
"Och! Jistě."
"Teď mi to pověz."
"Slib mi, že se na mě nebudeš zlobit."
"Co jsi provedla?"
"Och, proboha, Bille, já nic neudělala! Ale mohla jsem tě varovat, donutit tě, abys mě vyslechl. Snažila jsem se ti dovolat, Bille!"
"Co se stalo?"
Položila jsem mu ruce na spánky. Uvědomila jsem si, co všechno jsem mohla ztratit, i kolik toho možná ještě ztratím.
"Ti tři upíři z Monroe jsou mrtví, Bille. A s nimi ještě někdo."
"Harlen," řekl bez jakýchkoliv emocí Bill. "Harlen u nich zůstal přes noc, s Diane si opravdu padli do oka." Pak ztichl, abych to dořekla za něj. Upřel na mě pohled.
"Upálili je."
"Záměrně."
"Ano."
Ve tmě a dešti se svezl do dřepu vedle mě. Do obličeje jsem mu neviděla. Pevně jsem držela v ruce baterku, ale všechna síla ze mě vyprchala. Přímo fyzicky jsem cítila jeho hněv.
Jeho krutost.
Jeho hlad.
Nikdy předtím mi tolik nepřipadal jako upír. Najednou v něm nebylo nic lidského.
Náhle zvedl hlavu k nebi a zavyl.
Pomyslela jsem si, že by ho tak obrovský hněv mohl dohnat k vraždě. A nejbližším cílem jsem byla já.

7. kapitola (3)

18. března 2013 v 18:28 | Tes!:) and Misell :] |  1. Mrtvý do soumraku
Během následujícího týdne jsem se snažila přivyknout životu bez babičky i bez Billa. Pracovala jsem i po nocích a skutečně upřímně se snažila. Úplně poprvé v životě jsem si dávala pozor, abych zamykala všechny zámky a dbala i na ostatní bezpečnostní opatření. Venku se potuloval vrah, a já už neměla svého mocného ochránce. Napadlo mě, že bych si mohla pořídit psa, ale nedokázala jsem se rozhodnout pro žádné plemeno. Moje kočka Tina mě dokázala ochránit pouze do té míry, že mě upozornila, když se někdo přiblížil k domu.
Sem tam mi volal babiččin právník, aby mi dal vědět, jak pokračuje převod jejího majetku. A zavolal mi i právník strýce Bartletta. Můj prastrýc mi odkázal dvacet tisíc dolarů, což byla na něj obrovská částka. Málem jsem je odmítla. Potom jsem se ale nad vším znovu zamyslela a věnovala je místnímu psychologickému centru, aby je použili na pomoc sexuálně zneužívaným dětem. Rádi je přijali.
Brala jsem vitaminy, spoustu vitaminů, protože se u mě projevila slabá chudokrevnost. Pila jsem spoustu tekutin a jedla hodně bílkovin.
A mohla jsem jíst i česnek co hrdlo ráčí, což Bill nedokázal překousnout. Tvrdil, že ho cítí z pórů na mé pokožce, dokonce i když jsem si jednou dala k večeři špagety s masovou omáčkou a k nim pár soust česnekového chleba.
A spala jsem, spala a spala. Předtím jsem si příliš odpočinku nedopřávala, protože jsem i po večerních směnách ještě dlouho ponocovala.
Po třech dnech jsem si konečně připadala po fyzické stránce zase v pořádku. Vlastně se mi zdálo, že jsem silnější než dřív.
Pomalu jsem začala vnímat, co se kolem mě děje.
Ze všeho nejdřív jsem si všimla, že místní obyvatelé nevraží na upíry zabydlené v Monroe. Diane, Malcolm a Liam podnikali jízdy po všech barech v okolí a snažili se ostatním upírům znemožnit, aby se usadili a začali žít mezi lidmi. Chovali se nestoudně a urážlivě. Eskapády studentů Louisianské technické univerzity proti nim vypadaly jako nevinné dětské hrátky. Zřejmě si vůbec neuvědomovali, že se vystavují obrovskému nebezpečí. Zřejmě jim stouplo do hlavy, že mohou svobodně vycházet ze svých rakví. Právo na oficiální existenci je úplně zbavilo sebeovládání a obezřetnosti. Malcolm laškoval s barmanem v Bogaloosas. Diane tančila nahá v baru ve Farmeville. Liam chodil s nezletilou dívkou ze Shongaloo a zároveň s její matkou. Z obou se také krmil, aniž se obtěžoval vymazat jim vzpomínky.
Rene se jednou večer bavil v baru s Mikem Spencerem, ředitelem pohřební služby, ale když jsem se k nim přiblížila, oba ztichli. Přirozeně mě to zaujalo, takže jsem si okamžitě přečetla Mikovy myšlenky. Skupinka mužů z okolí plánovala, že upíry upálí.
Nevěděla jsem, co si počít. Ti tři byli, když už ne Billovi přátelé, pak alespoň bytosti stejného druhu. Malcolma, Diane a Liama jsem ale nenáviděla úplně stejně jako všichni ostatní. Na druhou stranu - vždycky přece musí existovat nějaká druhá strana, ne? - se mi jednoduše příčilo vědět předem o plánované vraždě a nic proti tomu nepodniknout.
Možná to byly jenom také staré známé pivní řeči. Abych se ujistila, nahlédla jsem i do myšlenek ostatních lidí ve svém okolí. Ke svému zděšení jsem zjistila, že i oni uvažovali podobně - chtěli to upíří hnízdo vypálit. Nepodařilo se mi ale zjistit, v čí hlavě se ten nápad zrodil. Připadal mi jako jed, který se přeléval z hlavy do hlavy a postupně nakazil úplně všechny.
Neexistoval žádný, opravdu žádný důkaz, že Maudette, Dawn a moji babičku zabil upír. Ve skutečnosti se městečkem šířily klepy, podle nichž se v koronerově zprávě objevují důkazy, které to vyvracejí. Tři dotyční upíři se ale chovali tak ohavně, že lidé toužili po jakékoliv zámince, aby je mohli z něčeho obvinit a zbavit se jich. A protože Maudette i Dawn měly kousance od upírů a obě chodily do upířích barů, lidem to k odsudku stačilo.
Bill přišel do baru až sedmý večer poté, co jsme se odloučili. Najednou se objevil u svého stolu. Nebyl však sám. Měl s sebou nějakého chlapce, který vypadal tak na patnáct let. Také upíra.
"Sookie, tohle je Harlen Ives z Minneapolisu," řekl Bill, jako kdyby šlo o úplně obyčejné zdvořilostní představení.
"Harlene," řekla jsem a pokývala hlavou. "Ráda tě poznávám."
"Sookie!" Také přikývl.
"Harlen je na cestě z Minnesoty do New Orleansu," řekl Bill lehkým konverzačním tónem.
"Jedu na dovolenou," vysvětlil Harlen. "New Orleans chci navštívit už spoustu let. Je to taková naše Mekka."
"Och… jistě," řekla jsem a snažila se, aby to vyznělo co nejvěcněji.
"Dá se tam předem zatelefonovat," pokračoval Harlen. "A zůstat u někoho z místních, anebo si pronajmout…"
"Rakev?" zeptala jsem se s úsměvem.
"No, ano."
"To je od nich hezké," řekla jsem a křečovitě se usmála. "Co vám můžu donést? Sam už doplnil zásoby umělé krve, Bille. Dal by sis? Má příchuť A negativní, nebo 0 pozitivní."
"Och, A negativní," řekl poté, co spolu s Harlenem beze slov prohodili několik vět.
"Hned to bude!" Odploužila jsem se k lednici za barem, vytáhla z ní dvě A negativní, otevřela je a víčka položila na tác společně s láhvemi. Celou dobu jsem se usmívala - přesně podle svého zvyku.
"Jsi v pořádku, Sookie?" zeptal se Bill, když jsem před ně postavila láhve. Tentokrát zněl jeho hlas mnohem přirozeněji.
"Samozřejmě, Bille," odpověděla jsem vesele. Nejraději bych mu tu láhev rozbila o hlavu. Harlen. Přespávání. Jasně.
"Harlen by se pak rád zajel podívat za Malcolmem," pokračoval Bill, když jsem přišla uklidit prázdné láhve a zeptat se jich, jestli nechtějí další.
"Malcolm by Harlena určitě rád poznal," poznamenala jsem. Doufala jsem, že to nevyznělo tak kousavě, jak jsem chtěla.
"Och, setkání s Billem bylo skvělé," řekl Harlen, usmál se na mě a vycenil špičáky. "Ale Malcolm je úplná legenda."
"Dávej si pozor!" řekla jsem Billovi. Chtěla jsem mu říct, do jakého maléru se jeho tři upíří kolegové dostali, ale měla jsem dojem, že to ještě zdaleka neskončilo. A hlavně jsem se o tom nechtěla zmiňovat před Harlenem, který na mě kulil dětské modré oči a vypadal jako puberťácký sexuální symbol. "Nikdo ty tři nemá právě v lásce," nadhodila jsem. Moje varování ale nezabralo.
Bill se na mě jen zmateně podíval. Otočila jsem se na podpatku a odešla.
Té chvíle jsem měla později litovat, hořce litovat.
*
Když Bill s Harlenem odešli, v baru se rozproudil ještě intenzivnější hovor na téma, které jsem už vyčetla z Reneho a Spenserových myšlenek. Připadalo mi, že někdo do toho ohně nenávisti vydatně přikládal, aby hněv nevychladl. Ale za nic na světě jsem nedokázala zjistit, kdo to je, přestože jsem se tu a tam zaposlouchala jak do hovoru přítomných hostů, tak do jejich myšlenek. Potom se v baru objevil Jason. Pozdravili jsme se, ale nic víc. Stále mi nemohl odpustit, jak jsem zareagovala na strýcovu smrt.
Nakonec to překoná. Aspoň nemyslel na to, že něco zapálí, snad kromě toho, že zahřeje postel Liz Barrettové. Liz, která byla dokonce ještě mladší než já, měla krátké hnědé vlnité vlasy a velké hnědé oči. Navenek působila nesmírně vážně, takže mě dokonce napadlo, že Jason možná konečně našel svůj vysněný ideál. Vypili jenom po jednom pivu a sebrali se k odchodu. Když jsem se s nimi rozloučila, uvědomila jsem si, že atmosféra v baru se nepříjemně vyhrotila. Místní muži skutečně něco plánovali.
Propadla jsem nervozitě.
Jak se večer prodlužoval, ovzduší v baru houstlo. Ubývalo žen, přibývalo mužů. Více přebíhali od jednoho stolu k druhému. Víc se pilo. Muži neseděli, ale stáli. Něco viselo ve vzduchu. Něco se šeptem neslo od úst k ústům. Ale nedalo se zjistit, co to je. Nikdo nevyskočil na barový pult a nevykřikl: "Tak co vy na to, chlapi? Vypořádáme se s těmi příšerami, co jsou mezi námi? Vzhůru na hrad!" nebo něco podobného. Jenom se po chvíli začali trousit ven a postávali v malých skupinkách na parkovišti. Podívala jsem se na ně z jednoho okna a zavrtěla hlavou. Tohle nebylo dobré.
I Sam vypadal neklidně.
"Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se ho. Pak jsem si uvědomila, že je to poprvé, co jsem na něj ten večer promluvila kromě občasného: "Podej mi sklenici," nebo: "Další margaritu."
"Podle mě se z toho stává gang," řekl. "Ale teď sotva pojedou do Monroe. Upíři budou vzhůru až do rozednění."
"Kde je ten jejich dům, Same?"
"Slyšel jsem, že na západním konci Monroe - zkrátka je to ten nejbližší k nám," řekl. "Ale jistě to nevím."
Když jsme zavřeli, zamířila jsem domů. Částečně jsem doufala, že na cestě zahlédnu Billa, jak na mě čeká, protože jsem ho chtěla varovat.
Ale neviděla jsem ho a k němu domů jsem jet nechtěla. Po dlouhém váhání jsem vytočila jeho telefonní číslo, ale ozval se mi jenom záznamník. Nechala jsem mu vzkaz. Netušila jsem, kde bych mohla zjistit číslo těch tří upírů, pokud vůbec měli telefon.
Když jsem se zula a odložila šperky - všechny stříbrné, aby bylo jasno, Bille! - začaly ve mně hlodat obavy, ale nebyly dost silné. Odešla jsem do své nynější ložnice, lehla si a okamžitě usnula. Měsíční paprsky pronikaly dovnitř oknem s vytaženými žaluziemi a vytvářely na podlaze zvláštní stíny. Dívala jsem se však na ně jen několik minut. Bill mě v noci nevzbudil a na můj vzkaz neodpověděl.
Telefon ale nakonec zazvonil. Stalo se to ráno, hned po rozednění.
"Co?" zeptala jsem se, sluchátko přilepené k uchu. Pak jsem zamžourala na hodiny. Bylo půl osmé.
"Spálili dům těch upírů," řekl Jason. "Doufám, že ten tvůj tam nebyl."
"Cože?" zeptala jsem se znovu, tentokrát vyděšeně.
"Spálili dům těch upírů, ten v Monroe. Hned za svítání. Je v Callistově ulici, na západ od Archerovy."
Vzpomněla jsem si, jak Bill říkal, že by tam chtěl Harlena zavézt.
"Ne!" Řekla jsem to úplně vážně.
"Jo."
"Musím jít," omluvila jsem se a zavěsila.

7. kapitola (2)

18. března 2013 v 18:27 | Tes!:) and Misell :] |  1. Mrtvý do soumraku
Jak jsem čekala, ráno jsem se v posteli probudila sama. Chvíli jsem ležela a přemýšlela. Čas od času mě sice znepokojovaly nepříjemné myšlenky, ale teprve teď vyplavaly na povrch všechny stinné stránky s Billem a začaly mě tížit na duši.
Nikdy ho neuvidím za slunečního světla. Nikdy mu neudělám snídani, nikdy se s ním nepůjdu naobědvat. (Dovedl mě pozorovat při jídle, přestože ho to nijak netěšilo, a já si pokaždé musela pořádně vyčistit zuby, což jim jenom prospívalo.)
Nikdy s ním nebudu moct mít dítě, což bylo fajn alespoň do té míry, že jsem se nemusela obtěžovat s antikoncepcí.
Nikdy nezavolám Billovi do práce, aby cestou domů koupil mléko. A on se nikdy nestane členem Rotary klubu, nepronese přednášku na střední škole a nikdy nebude trénovat basketbalový dorost.
Nikdy se mnou nepůjde do kostela.
Ležela jsem v jeho posteli, poslouchala ranní štěbetání ptáků i rachot nákladních vozů a lidé v Bon Temps vstávali, vařili si kávu, vytahovali noviny ze schránek a plánovali, jak stráví den. Teprve teď jsem si uvědomila, že bytost, kterou miluji, leží někde v díře a až do soumraku je podle všech kritérií mrtvá.
Nálada mi klesla k bodu mrazu, takže když jsem se pak v koupelně trochu upravovala a oblékala se, usilovně jsem se snažila myslet jenom na příjemné věci.
Zdálo se, že mu na mně opravdu záleží. Bylo to hezké, ale zároveň nepříjemné, protože jsem nevěděla, do jaké míry jsem pro něj důležitá.
Sex s ním byl úžasný. Ani v nejodvážnějších snech jsem si nepředstavovala, že to bude tak nádherné.
Dokud budu Billovou přítelkyní, nebude mě nikdo obtěžovat. Všechny ruce, které mě dříve nepříjemně poplácávaly, teď zůstávaly ležet v klíně. A pokud někdo zavraždil mou babičku jenom proto, že na něj narazila, když na mě čekal, znovu to už nezkusí.
S Billem jsem se navíc mohla uvolnit, což pro mě představovalo luxus nevyčíslitelné hodnoty. Mohla jsem se v duchu svobodně toulat podle libosti, a přitom jsem věděla, že se nedozvím nic, co by mi sám neřekl.
Tak to bylo.
V zamyšlené náladě jsem sešla ze schodů před Billovým domem a zamířila ke svému autu.
S překvapením jsem ale zjistila, že tam stojí i Jasonův pikap a v něm sedí můj bratr.
Nebylo to zrovna nejpříjemnější překvapení. Dovlekla jsem se k okénku auta.
"Takže je to pravda," řekl. Podal mi polystyrénový kelímek s kávou z Grabbit Kwiku. "Nastup si!"
Vlezla jsem dovnitř. Káva mě potěšila, ale přesto jsem zůstávala obezřetná. Okamžitě jsem v duchu vztyčila svou ochrannou hradbu. Pomalu a bolestivě zapadla na své místo.
"Nemůžu proti tomu nic říct," pokračoval. "Ne po tom, jak jsem žil posledních pár let já. Mám pravdu, když řeknu, že byl tvůj první?"
Přikývla jsem.
"Chová se k tobě hezky?"
Znovu jsem přikývla.
"Něco bys měla vědět."
"Fajn."
"V noci někdo zabil strejdu Bartletta."
Zadívala jsem se na něj. Pak jsem z kelímku odklopila plastové víčko. "Je mrtvý," řekla jsem a snažila se tuto novou informaci vstřebat. Celou dobu jsem se bránila jakékoliv myšlence na svého strýce, a když jsem to po dlouhé době jednou porušila, hned vzápětí se dozvím, že je mrtvý.
"Jo."
"Páni!" Zadívala jsem se z okna na růžovou záři na obzoru. Cítila jsem, jak mě zaplavuje pocit svobody. Jediný člověk kromě mě, který si to pamatoval, a který pak tvrdil, že s těmi odpornými věcmi, jež ho tak uspokojovaly, jsem začala já sama a pak v nich pokračovala… byl mrtvý. Zhluboka jsem se nadechla.
"Doufám, že je v pekle," poznamenala jsem. "Doufám, že vždycky, když si vzpomene, co mi provedl, mu nějaký démon nacpe do zadku vidle."
"Proboha, Sookie!"
"Tebe nikdy nezneužíval."
"No jo!"
"Jak to myslíš?"
"Nijak, Sookie! Ale nevím, že by kromě tebe obtěžoval ještě někoho."
"Hloupost. Osahával i tetu Lindu."
Jasonovi se v obličeji objevil ohromený výraz. Konečně se mi k němu podařilo proniknout. "To ti řekla babička?"
"Ano."
"Mně se s tím nikdy nesvěřila."
"Věděla, že těžce neseš, když se s ním nemůžeš vídat, protože jsi ho měl rád. Nechtěla tě s ním ale nechat ani na chvilku o samotě, protože si nemohla být úplně jistá, že touží jenom po holčičkách."
"V posledních letech jsem se s ním zase párkrát viděl."
"Vážně?" To pro mě byla naprostá novinka. Ani babička to asi nevěděla.
"Sookie, byl už starý. Nemocný. Měl problémy s prostatou. Sotva se udržel na nohou a musel mít chodítko."
"To ho zřejmě brzdilo, když chtěl prohánět pětileté holčičky."
"Nech toho!"
"Jasně! Jako kdyby to bylo tak snadné!"
Chvíli jsme se pak navzájem jenom provrtávali pohledem.
"Co se mu tedy stalo?" zeptala jsem se nakonec neochotně.
"V noci se mu dostal do baráku nějaký lupič."
"Jo? No a dál?"
"A zlomil mu vaz. Pak ho shodil ze schodů."
"Fajn! Takže to vím. Teď pojedu domů. Musím se osprchovat a vypravit se do práce."
"Víc neřekneš?"
"Co bych měla říkat?"
"Nechceš vědět, kdy bude pohřeb?"
"Ne."
"Nechceš vědět, co komu odkázal?"
"Ne."
Jason rozhodil ruce. "Tak fajn," prohlásil odevzdaně, protože si uvědomoval, že mě nepřesvědčí. "Co dál? Ještě něco?" zeptala jsem se.
"Ne. Jen to, že ti umřel prastrejda. Myslel jsem, že to stačí."
"Vlastně máš pravdu," odpověděla jsem, otevřela dveře a vystoupila z auta. "Stačí to." Podala jsem mu kelímek. "Díky za kafe, brácho!"
*
Teprve když jsem dojela do práce, všechno mi došlo.
Čistila jsem sklenici a nijak jsem o strýci Bartlettovi nepřemýšlela, když se mi náhle z prstů vytratila veškerá síla.
"Bože na nebesích!" vydechla jsem a sklopila pohled ke střepům na podlaze. "Bill ho zavraždil."
Netuším, kde jsem brala jistotu, ale věděla jsem to, hned jak mě to poprvé napadlo. Možná jsem Billa slyšela vytáčet telefonní číslo, když jsem byla rozespalá. Možná byl varovným znamením výraz, který se mu objevil v obličeji, když jsem se mu svěřila, co mi strýc prováděl.
Napadlo mě, jestli Bill tomu druhému upírovi zaplatí penězi, anebo jestli mu to neoplatí nějakou podobnou protislužbou.
Celou pracovní dobu jsem byla jako ochromená. Nemohla jsem si o tom s nikým promluvit, nikomu se svěřit. A nemohla jsem se ani omluvit, že je mi špatně, protože by se mě všichni začali vyptávat, co mi chybí. Takže jsem radši vůbec nemluvila a jenom pracovala. A snažila jsem se nemyslet na nic jiného kromě další objednávky. Celková ztuhlost mě neopustila ani cestou domů, ale když jsem se pak ocitla sama, musela jsem se k celé záležitosti nějak postavit.
A tak jsem zpanikařila.
Věděla jsem docela určitě, že Bill během svého dlouhého, předlouhého života už několik lidí zabil. Když byl teprve velice krátce upírem, potřeboval spoustu krve, než se naučil ovládat svůj hlad natolik, aby mu stačilo usrknutí tady a doušek tam, aniž by někoho zabil… Vždyť mi sám přiznal, že se nějací mrtví vyskytli. A zabil Rattrayovy. Jenomže kdyby nezasáhl, určitě by mě tehdy večer za barem zabili. Tahle úmrtí jsem mu byla samozřejmě schopná odpustit.
A jak se od toho lišila vražda strýce Bartletta? Také mi ubližoval, přímo děsivě, a změnil moje už beztak složité dětství v noční můru. Copak se mi neulevilo nebo mě doslova nepotěšilo, když jsem slyšela, že je mrtvý? Nebyla moje nynější reakce na Billův čin projevem čirého pokrytectví?
Ano. Ne?
Byla jsem nesmírně unavená a zmatená. Posadila jsem se na schody, přitáhla si kolena k tělu, objala je oběma rukama a čekala v úplné tmě. Když se Bill objevil, cvrčci už zpívali ve vysoké trávě. Přišel tak tiše a rychle, že jsem ho vůbec neslyšela. Prostě se zčistajasna zjevil na schodech vedle mě.
"Co chceš dnes večer dělat, Sookie?" Ovinul mi paži kolem ramen.
"Och, Bille!" vzdychla jsem zoufale.
Billova paže se svezla dolů. Nezvedla jsem k němu oči, v té tmě bych ho stejně neviděla.
"Neměl jsi to dělat."
Aspoň se to nesnažil zapírat.
"Jsem ráda, že je mrtvý, Bille. Ale nemůžu…"
"Myslíš, že bych ti někdy ublížil, Sookie?" Mluvil tiše, jako když šustí. Jako když bota šlápne na suchou trávu.
"Ne. Je to zvláštní, ale nemyslím si, že bys mi někdy ublížil, dokonce i kdyby ses na mě vážně zlobil."
"Takže?"
"Připadá mi to, jako kdybych chodila s mafiánským kmotrem, Bille. Bojím se před tebou říct úplně cokoliv. Nejsem zvyklá na takovéhle řešení problémů."
"Miluju tě."
Ještě nikdy předtím mi to neřekl. Teď jsem se mohla docela dobře přeslechnout, protože skoro šeptal.
"Vážně, Bille?" Nezvedla jsem hlavu a nechala ji položenou na kolenou.
"Ano, vážně."
"V tom případě mi musíš dovolit, abych žila svůj život, Bille. Nemůžeš ho pro mě měnit."
"Když ti Rattrayovi ubližovali, chtěla jsi, abych ho změnil."
"Chápu. Ale nemůžeš se snažit dovést můj každodenní život k dokonalosti. Někteří lidé mě rozzlobí, a já zase rozzlobím je. Ale nemůžu pořád žít ve strachu, že je někdo zabije! Takhle žít nemůžu, drahoušku. Chápeš, jak to myslím?"
"Drahoušku?" opakoval.
"Miluju tě," řekla jsem. "Nevím proč, ale miluju. Chci ti říkat všechny ty hloupé věci, které člověk říká, když někoho miluje. A je mi jedno, jak hloupě to bude znít, protože jsi upír. Chci ti říkat, že jsi moje láska a že tě budu milovat, dokud oba nezestárneme a nezešedivíme - přestože se nic z toho nestane. Že ti věřím a vím, že ke mně budeš vždycky upřímný - což se taky nestane. Když ti teď přiznávám, že tě miluju, vrhám se vlastně hlavou proti zdi, Bille, uvědomuješ si to?" Potom jsem ztichla. Všechny slzy jsem už vyplakala.
"Tahle krize přišla mnohem dřív, než jsem čekal," poznamenal Bill ve tmě. Cvrčci pokračovali ve zpěvu a já se do něj na chvíli zaposlouchala.
"Jo."
"Co teď, Sookie?"
"Potřebuju trochu času."
"Než…"
"Než se rozhodnu, jestli mi láska stojí za takovéhle utrpení."
"Sookie, kdybys jen věděla, jak jsi jiná než všichni ostatní, jak moc tě chci chránit…"
Z Billova hlasu jsem poznala, že ke mně chová nesmírně hluboké city. "Je to divné," řekla jsem. "Totéž cítím já k tobě. Ale já tu musím žít! Žít ve shodě sama se sebou. Ale musím se zamyslet nad několika pravidly, která bychom si měli vyjasnit."
"Takže co uděláme teď?"
"Já budu přemýšlet a ty jdi dělat to, co jsi dělal, než jsme se potkali."
"Snažil jsem se zjistit, jestli dokážu žít mezi lidmi. A uvažoval jsem, na kom se krmit, abych mohl přestat pít tu odpornou umělou krev."
"Vím, že budeš… pít i z někoho jiného než ze mě." Snažila jsem se ze všech sil, aby se mi nechvěl hlas. "Ale ať to prosím není nikdo odsud, nikdo, s kým se musím vídat. To bych nepřenesla přes srdce. Není sice fér, že tě o to žádám, ale je to tak."
"Pokud nezačneš chodit a spát s někým jiným."
"Nezačnu." Připadalo mi to jako docela snadná podmínka.
"Bude ti vadit, když přijdu do baru?"
"Ne. Nikomu nepovím, že právě nejsme spolu. Nebudu o tom mluvit."
Naklonil se ke mně. Nedívala jsem se na něj, ale poznala jsem to podle tlaku, který jsem ucítila v paži, jak se mi na ni přitiskl.
"Polib mě," řekl.
Zvedla jsem hlavu, pootočila ji stranou a nastavila mu rty. Před očima mi vyšlehly modré plameny. Ne teplé, červenooranžové, ale modré. Potom mě objal. O chvilku později jsem objala já jeho. Připadala jsem si úplně ochablá a povadlá. Zalapala jsem po dechu a odtáhla se od něj.
"Och, to nemůžeme, Bille!"
Slyšela jsem, jak se nadechl. "Samozřejmě, pokud se chceme odloučit," řekl tiše, ale jeho hlas nezněl, jako by to myslel vážně. "Rozhodně bychom se neměli líbat. A já bych neměl mít sto chutí povalit tě tady na podlahu a píchat tě tak dlouho, dokud neomdlíš."
Úplně se mi roztřásla kolena. Ten vulgární výraz, navíc vyslovený tím chladným sametovým hlasem, jenom povzbudil moje roztoužení. Musela jsem sebrat poslední zbytky sebeovládání, abych se dokázala zvednout ze schodů a vrátit se do domu.
Ale podařilo se mi to.

7. kapitola (1)

18. března 2013 v 18:26 | Tes!:) and Misell :] |  1. Mrtvý do soumraku
Nazítří večer jsem s Billem vedla velmi nepříjemný rozhovor. Leželi jsme v jeho obrovské posteli s vyřezávaným čelem a zbrusu novou matrací značky Restonic. Povlečení bylo vyvedené ve stejném květinovém vzoru jako tapety. Vzpomínám si, že mě při tom napadlo, jestli se mu květinový potisk nelíbí kvůli tomu, že mu není dopřáno vidět ty skutečné, krásně rozvinuté - takové, jaké mají být - na denním světle.
Bill ležel na boku a pozoroval mě. Večer jsme byli v kině. Billa bavily filmy s mimozemšťany. Možná kvůli pocitu sounáležitosti s cizími bytostmi. Obyčejně to byly střílečky, kde většina mimozemšťanů byla ošklivá, strašidelná, a ráda zabíjela. Když jsme si pak zašli na večeři, chvíli kvůli tomu soptil. Potom jsme se vrátili k němu domů. Potěšilo mě, když navrhl, že bychom mohli vyzkoušet novou postel.
Byla jsem první člověk, který si s ním na ni lehl.
Díval se na mě a já zjišťovala, že to dělá moc rád. Možná poslouchal, jak mi tluče srdce, protože slyšel i věci, které jsem já slyšet nemohla, nebo sledoval moje tepající žíly, protože dovedl vidět i věci, které pro mne byly tabu. Od filmu se hovor stočil k blížícím se volbám do okresní rady (Bill se snažil zaregistrovat jako volič mimo místo trvalého pobytu) a potom k našemu dětství. Docházelo mi, že se Bill zoufale snaží znovu si vybavit, jaké to je být člověkem.
"Hrála sis někdy s bratrem na doktora?" zeptal se. "Prý je to teď už normální, ale nikdy nezapomenu, jak matka málem vytloukla z Roberta duši, když ho přistihla v křoví se Sarah."
"Ne," odpověděla jsem. Snažila jsem se, aby to znělo pobaveně, ale přitom jsem cítila, jak se mi žaludek svírá strachem.
"Neříkáš mi pravdu."
"Ale ano, říkám," stála jsem na svém a vytrvale jsem se mu dívala na bradu. Doufala jsem, že se mi nějak podaří změnit téma, ale pokud měl Bill nějakou výraznou vlastnost, pak to byla neoblomnost.
"Když ne s bratrem, tak s kým?"
"Nechci o tom mluvit." Sevřela jsem obě ruce v pěsti a připadala jsem si jako na pokraji zhroucení.
Jenomže Bill nesnášel, když se někdo vyhýbal odpovědi. Byl zvyklý, že mu lidé říkali všechno, co chtěl vědět, protože k tomu využíval svého kouzla.
"Pověz mi to, Sookie!" přemlouval mě mírně a v očích se mu zračila nesmírná zvědavost. Přejel mi palcem po břiše a já se zachvěla.
"Měla jsem… všeho schopného strýčka," řekla jsem a uvědomila si, že se mi rty rozšiřují do starého známého křečovitého úsměvu.
Bill tázavě zvedl tmavé klenuté obočí.
Pokračovala jsem tak odtažitě, jak jen to šlo. "Schopného dokonce i… zneužívat děti v rodině."
V očích mu zaplál oheň. Potom nasucho polkl, všimla jsem si, jak se mu pohnul ohryzek. Zazubila jsem se na něj a odhrnula si vlasy z čela. Už jsem to nemohla zastavit.
"Jak ti mohl něco takového provést? Kolik ti bylo let?"
"No, začalo to, když jsem byla ještě hodně malá." Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech a tep. Příznaky paniky, které přicházely pokaždé, když jsem si na to vzpomněla. Přitáhla jsem si kolena k tělu a schoulila se. "Bylo mi asi pět," zamumlala jsem. "Vím, že mě nikdy, no, neznásilnil, to je zřejmé, ale dělal jiné věci." Ruce, jimiž jsem si zakryla oči, aby se mi do nich Bill nemohl podívat, se mi roztřásly. "Ale nejhorší, Bille, nejhorší je," pokračovala jsem a žádná síla mě už nedokázala zastavit, "že vždycky když nás přišel navštívit, věděla jsem už předem, co se stane, protože jsem si to přečetla v jeho myšlenkách! A nemohla jsem tomu nijak zabránit!" Přitiskla jsem si ruku na ústa. Neměla jsem o tom vůbec začínat. Přetočila jsem se na břicho, abych se před Billem schovala, a úplně jsem ztuhla.
Po chvíli, která mi připadala jako celá věčnost, mi Bill položil chladnou ruku na rameno. Nechal ji tam ležet, aby mě utěšil.
"Stalo se to ještě předtím, než tvoji rodiče umřeli?" zeptal se svým obvyklým chladným tónem. Stále jsem se na něj nemohla podívat.
"Ano."
"Řekla jsi to mamince? Nic proti tomu nepodnikla?"
"Ne. Myslela si, že jsem oplzlá, nebo že jsem v knihovně objevila nějakou knížku, kde jsem si přečetla věci, které jsem ještě dlouho neměla vědět." Vybavila jsem si matčinu tvář, orámovanou vlasy asi o dva tóny tmavšími než mám já. Tvářila se znechuceně. Pocházela z velmi konzervativní rodiny a neustále nám zapovídala jakékoliv projevy náklonnosti na veřejnosti nebo hovory o věcech, které považovala za neslušné.
"Připadá mi divné, že byli s otcem šťastní," řekla jsem. "Každý byl z úplně jiného těsta." Hned vzápětí jsem si ale uvědomila, jak absurdně to vyznělo. Přetočila jsem se na bok. "Jako kdybychom my odlišní nebyli," poznamenala jsem a pokusila se usmát. Bill nepohnul ani brvou, ale všimla jsem si, jak se mu napíná sval na krku.
"Řekla jsi o tom otci?"
"Ano, těsně předtím, než zemřel. Když jsem byla menší, styděla jsem se mu svěřit, a matka mi stejně nevěřila. Pak jsem to už ale nemohla vydržet, protože jsem strýce Bartletta vídala nejméně dvakrát za měsíc, vždycky o víkendu, když k nám přijel na návštěvu."
"Stále žije?"
"Strýc Bartlett? Och, jistě! Je to babiččin bratr. A babička byla matka mého otce. Strýc žije ve Shreveportu. Když jsme se s Jasonem odstěhovali k babičce a on nás k ní poprvé přišel navštívit, schovala jsem se. Babička mě našla a vyptávala se, proč jsem to udělala. Tak jsem jí všechno pověděla. A ona mi uvěřila." Znovu jsem pocítila úlevu, jaká mě tehdy zaplavila. Babiččin uklidňující hlas mě ujistil, že už jejího bratra nikdy neuvidím a k ní do domu už nikdy nevkročí.
A také, že nevkročil. Babička se s ním úplně přestala stýkat, aby mě ochránila. Už předtím totiž cosi zkoušel i na babiččinu dceru Lindu, když byla ještě dítě. Ale babička tu vzpomínku potlačila a zasunula hluboko do podvědomí. Měla za to, že jde jenom o nedorozumění. Jenomže jak se mi potom svěřila, nikdy už Lindu nenechala se svým bratrem ani na vteřinu o samotě a téměř ho k sobě přestala zvát. Ale stále nemohla uvěřit, že by bratr skutečně osahával její malou holčičku.
"Babička byla taky Stackhouseová?"
"To příjmení si vzala, když se provdala, ale její dívčí jméno bylo Haleová." Připadalo mi zvláštní, že jsem to Billovi musela vysvětlovat. I když byl upír, pocházel přece z Jihu, takže by se měl orientovat v tak jednoduchých rodinných vazbách.
Bill působil dojmem, jako kdyby ho myšlenky zavály na hony daleko. Moje malá ošklivá historka ho vyvedla z míry. I mně z ní doteď mrzla krev v žilách.
"Radši už půjdu," řekla jsem, slezla z postele a sklonila se k zemi, abych posbírala své oblečení. Než jsem si ale cokoliv stačila uvědomit, Bill vyskočil z postele a vzal mi oblečení z rukou.
"Nechoď pryč!" prosil. "Zůstaň tady."
"Jsem dneska jako slzavé údolí," odpověděla jsem a po tvářích mi začaly stékat dvě slzy. Usmála jsem se na něj.
Štíhlými prsty mi setřel slzy a jazykem pak sledoval cestu, po které stékaly dolů.
"Zůstaň se mnou až do úsvitu," řekl.
"Ale pak se budeš muset stejně schovat do své díry."
"Do čeho?"
"Tam, kde trávíš den. A já nechci vědět, kde to je!" Zvedla jsem ruce, abych svým slovům dodala větší váhu. "Ale neměl bys tam vyrazit ještě dřív, než se začne byť jen nepatrně prosvětlovat obloha?"
"Och," vydechl. "Poznám to. Cítím, když se blíží úsvit."
"Takže nikdy nezaspíš?"
"Ne."
"Fajn. A můžu se trochu vyspat já?"
"Samozřejmě," řekl a dvorně se uklonil jako pravý gentleman, ale vypadalo to trochu nemístně, protože byl nahý. "Za chvíli."
Když jsem se pak položila na postel a vztáhla jsem k němu paže, dodal: "Až po tom."