...a žili šťastně

27. prosince 2011 v 15:25 |  Jednorázovky
"Buffy se bude vdávat."
Hromádka papírů, které Angel právě přerovnával, spadla ze stolu na zem. Překvapeně vzhlédl. Cordelia svírala v ruce hrníček s kávou a tajemně se usmívala. Napadlo ho, jestli to není jen zkouška...
"Mluvila jsem s Willow," pokračovala, když došla k závěru, že už ho dost dlouho napínala. "Buffy teď prý chodí s nějakým... jak jen bylo to jméno? Jackem? Jasonem? Joshem? Na tom nezáleží... prý se ji dneska večer chystá požádat o ruku. Willow se ptá, co s tím hodláš dělat..."

"Co bych s tím měl dělat?" pokrčil rameny a sehnul se pod stůl pro papíry. "Já a Buffy jsme se rozešli před pěti lety. Jsme přátelé... hodně vzdálení přátelé, kteří se už dlouhou dobu neviděli. Nic víc..."
"Tak proč se tváříš, jako kdybych ti řekla, že ti právě ukradli nejoblíbenější hračku? Angele, znám tě už moc dlouho na to, abych věděla, kdy lžeš. A teď lžeš. Ten tvůj pohled Miluju Buffy Summersovou a jsem ochotný pro ni jít až na konec světa je nepřehlédnutelný. Chceš donést zrcadlo?"
Nadechl se k protestu, ale Cordelia ho nepustila ke slovu.
"Jestli tu chceš jen tak sedět a čekat, až se slečna Summersová stane paní Jsem manželkou dokonalého muže, nevadí. Znám jiné upíry, kteří by možná nesouhlasili s její svatbou..." usmála se a sáhla po telefonu.
"Opovaž se říct něco Spikovi," vytrhl jí Angel z ruky sluchátko. "Chci, aby Buffy byla šťastná..."
"Ale Angele, to chci i já," povzdychla si Cordelia, "proto ti taky říkám, abys jel za ní a zastavil ji dřív, než udělá největší chybu svého života."
"Opravdu si myslíš, že bych měl..." začal pochybovat.
Cordelia se vítězně usmála. Upřímně - nečekala, že to bude tak jednoduché.
"Angel miluje Buffy, Buffy miluje Angela, svět je zachráněn, a tak můžou být šťastní. Nádherná love story. Asi to prodám do Hollywoodu… mohla bych hrát Buffy a tebe třeba... Orlando Bloom. To by bylo super."
"Cordelie, nemyslím si, že je to dobrý nápad..."
"Máš pravdu, Orlando je příliš... Colin Farrel?"
"Neměl bych jezdit do Sunnydale," přerušil ji. "Nemůžu vás tu nechat samotné..."
"Hele, já i Fred jsme velké holky, poradíme si. Při nejhorším zavoláme Gunna... Ale co by se mohlo stát?" zasmála se.
"Když už mluvíme o Fred, od rána jsem ji neviděl..."
"Je na hřbitově... dneska jsou to čtyři roky, co Wesley... však víš," povzdychla si tiše Cordelia. "Jeď, Angele, nenech si tu šanci utéct. Možná je poslední..."

* * *

"Zeptal se mě, jestli si ho vezmu," zamumlala Buffy a natáhla k Willow ruku s prstýnkem.
"Teda," vyhrkla Will a snažila se předstírat překvapení. Jason jí o svých záměrech řekl už před třemi dny. Chtěl znát její názor...
"Hezkej kamínek... To je diamant?" zeptala se Will a dál studovala prsten.
"Willow..." povzdychla si Buffy.
"Takže jsi řekla ano?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Řekla jsem mu, že to bylo trochu rychlé a že potřebuju čas na rozmyšlenou. Dal mi ten prstýnek, aby se mi líp přemýšlelo, ale..."
"Problém je v tom, že neví o té věci s Přemožitelkou, že?" odtušila Willow. "Měla si mu to říct už na začátku..."
"Ale jak? Nečekala jsem, že se z toho vyklube něco takhle vážného. Neřekla jsem mu to a teď... už je asi pozdě, nepřenesl by se přes to. Myslí si, že mě musí chránit. Když jsme spolu, obletuje mě, nemůžu ani nést tašku s nákupem… ale mě se to líbí, Will. Je to milý, připadám si v bezpečí."
"I když mu lžeš? Až si ho vezmeš, jak mu vysvětlíš, kam po nocích chodíš?" připomněla jí Will. "Nebo skončíš se zabíjením upírů?"
"To nemůžu." zavrtěla hlavou Buffy. "Ale… Jason je skvělý, miluju ho. Má normální život, skvělou práci, slušný plat, dům se zahradou, zbožňuju jeho syna. Každý den mi posílá květiny nebo mě zve na večeři... a to už spolu chodíme víc než půl roku. Když se na mě dívá, vidím v jeho očích lásku, obdiv, vím, že to, co říká, myslí vážně... Poprvé v životě mám pocit, že by to mohlo vyjít, ale..." odmlčela se.
"Kromě toho, že by asi nepochopil, že jeho přítelkyně je Xena v přestrojení, má Pan Dokonalý jen jedinou chybu..." usmála se Will.
"Opravdu?" pohlédla na ni překvapeně Buffy. "Jakou?"
"Nemá metr osmdesát, hnědé oči, nechodí celý v černém a neříká si Angel..."
"Willow... proč musíš vždycky začínat s Angelem?" vyčetla jí Buffy.
"Protože jsi má nejlepší kamarádka, protože pro tebe chci jen to nejlepší a protože vím, že ať je pan Dokonalý sebedokonalejší, nikdy ho nebudeš milovat tak jako Angela."
"Angel je minulost. Neviděli jsme se… už to bude dlouho... pět let? To, že někomu posíláš přání k Vánocům, neznamená, že ho miluješ..." Tak proč je podepisuje S láskou navždy Tvá Buffy? Proč pořád nosí prstýnek, který ji dal k sedmnáctým narozeninám? A proč má lístek s jeho číslem do L.A. hned vedle telefonu pro případ, že by se vyskytl nějaký důvod, proč mu zavolat? Proč na něj každou noc myslí? A proč si někdy, když je s Jasonem, přestavuje, jaké by to bylo, kdyby tam místo něj byl on...?
"Já už Angela nemiluju," zavrtěla nakonec hlavou. Všechny ty věci dělá jen proto, že... někdy je hezké vzpomínat na minulost.
"Takže když ti řeknu, že to auto, co stojí před domem, je Angelovo, a že teď zrovna sedí v kuchyni a hraje si s Jadenem, nebudeš se zlobit, že?" usmála se Will.
Buffy vypadala, jako by měla dostat každou vteřinou infarkt. Pak se křečovitě zasmála a vykoukla z okna. Panebože, ono tam opravdu stálo cizí auto!
"Děláš si legraci, Willow? Protože moje nejlepší kamarádka by nikdy nenechala mého ex-přítele hrát si se synem mého snoubence..."
"Myslela jsem, že jsi ještě neřekla ano..."
"Will, že Angel není v kuchyni?" zadoufala Buffy.
"Víš, právě jsem si vzpomněla... slíbila jsem Alexovi, že se u něj stavím a pomůžu mu..." Willow popadla bundu a chystala se utéct, ale Buffy jí zastoupila cestu.
"Řekni mi prosím, že Angel není v kuchyni..." požádala ji ještě jednou.
"No, říct ti to můžu, ale... promiň, Buffy, ale myslela jsem, že bys ho ráda viděla..."

* * *

Nelhala. Buffy doufala v opak až do chvíle, kdy tiše otevřela dveře do kuchyně a uviděla ho. Seděl u kuchyňského stolu a společně s Jadenem na klíně soustředěně přejížděl s malým hasičským autem sem a tam. Vydával u toho zvuky, které Buffy vykouzlily na tváři nechtěný úsměv.
"Buffy," zamumlal Jaden, když ji uviděl, a natáhl k ní ruce.
"Ahoj, mazlíčku," usmála se na něj a vzala ho do náručí.
"Angele..."
"Já a strejda Angel jsem si hráli s autíčkem..." informoval ji chlapeček.
"Opravdu? Jadene, nechtěl by ses teď podívat za tetičkou Willow? Myslím, že stojí za dveřmi," zvýšila hlas. Will nervózně nakoukla do místnosti.
"Ahoj, jen jsem se chtěla přesvědčit, že jste v pořádku..." omlouvala se. Malý Jaden poslechl Buffy, odběhl ke dveřím a chytil se Willowiny ruky.
"Necháš nás tu o samotě?" požádala. Will přikývla a zmizela.
"Fajn kluk," usmál se Angel, vstal ze židle a udělal několik kroků směrem k ní.
"Co tu děláš?" znělo to trochu tvrdě, jako by ho nechtěla vidět...
"Čekal jsem milejší uvítání," povzdychl si. "Asi něco jako tohle..." přitáhl si ji k sobě a dlouze políbil. Chtěla ho odstrčit, vždyť byla téměř zasnoubená s jiným, ale... bylo to tak nádherné. Málem zapomněla, jaké je to cítit ho takhle blízko. Líbat ho. Dovolit mu dotýkat se jí.
"Nebylo to lepší?" zeptal se s úsměvem, když ji o několik minut později pustil. Vypadala zmateně...
"Angele... já... Proč si přijel?" zopakovala svou otázku.
"Cordelia mluvila s Willow a řekla mi něco, co mě donutilo zamyslet se. A..." sáhl do kapsy a vytáhl malou černou krabičku. "...chci, aby sis mě vzala," řekl a otevřel ji. Buffy překvapeně hleděla na zlatý prsten s rubínem. Musel být hodně starý.
Chvíli jen mlčky stála a přemýšlela, jestli svou nabídku myslí vážně. Nikdy by ji nenapadlo, že jí Angel položí tuhle otázku... ale pak si vzpomněla na Jasona.
"Přišel si pozdě. Už jeden mám," strčila mu před tvář ruku. Využil toho a chytil ji za zápěstí. Vytáhl z krabičky prstýnek a navlékl jí ho na prostředníček hned vedle toho od Jasona.
"Slyšel jsem, co si říkala Will. Ještě ses nerozhodla, takže ti to teď udělám trochu složitější," zasmál se. "Nezapomeň, že tě znám už spoustu let a celou tu dobu tě miluju. Vím, koho si nakonec vybereš," řekl až příliš sebejistě.

* * *

Po třech sklenkách Gilesovy skotské si připadala dostatečně otupělá na to, aby mohla jít na hlídku a nestrávit při tom hodiny přemýšlením o Angelovi a Jasonovi. To, co jí udělali, nebylo fér... hlavně to, co jí udělal Angel. Pět let se snažila přivyknout obyčejnému životu, sžít se s myšlenkou, že být Přemožitelkou není jediný smysl její existence. Snažila se vybudovat si skutečný domov, vídat se s přáteli a nedržet při tom v ruce kolík. Zapomenout na Angela... Šlo to, tedy alespoň do dnešního odpoledne. Když ho uviděla, došlo jí, že má jen dvě možnosti. Buď přijme Angelovu nabídku, nebo odmítne oba. Neexistovala možnost, jak dát Jasonovi přednost před Angelem. Jak říkala Willow, i kdyby byl Jason sebedokonalejší, stejně ho nikdy nebude milovat tolik jako Angela... Nebylo by spravedlivé provdat se za něj.
Zabíjet upíry vždycky pomohlo. Vybít si všechen ten vztek, zapomenout na starosti a soustředit se jen na to, jak zabít a přežít. Narozdíl od života a lásky, tohle bylo snadné. Několik úderů a problém byl vyřešený...
"To bylo působivé..." ozval se Angel, když zabila třetího upíra. Překvapeně se otočila. Stál u hřbitovní brány, ve stejném oblečení jako odpoledne u ní doma, se stejným úsměvem na tváři. Vypadal jinak, než když se setkali naposled. Lépe, musela si nedobrovolně přiznat. Angel byl vždycky neskutečně přitažlivý, a i když na něm čas nezanechával žádné stopy, vypadal po těch sedmi letech v Los Angeles výborně... spokojeněji... zdál se smířený se svým posláním.
"Co tu děláš?" povzdychla si tiše.
"Doufal jsem, že bychom mohli zavzpomínat na staré časy, kdy jsme chodili na hlídky spolu..." připomněl jí. Často na to dobu myslel... vlastně dlouho byla tahle část jeho minulosti jediným důvodem, který ho udržoval naživu. Vždycky, když zatoužil po smrti, vzpomněl si na Buffy, na její tvář, úsměv, na slova, která mu řekla tenkrát o Vánocích ve snaze přesvědčit ho o důležitosti jeho činů. Jen díky ní uvěřil ve svou budoucnost, v to, že může konat dobro, přestože jedna jeho část ho neúnavně přesvědčovala o opaku. Buffy Summersová byla jediným důvodem, proč miloval život, byla jeho múzou, největší láskou jeho přes dvě stě padesát let dlouhé existence. Nebýt Cordelie, málem by na to zapomněl...
"Nemyslím si, že je to nejlepší nápad," zamumlala Buffy. "Chtěla jsem být o samotě, přemýšlet..."
"To je ono, Buffy. Nechci, abys přemýšlela..." usmál se. Za ty roky málem zapomněla na to, jaký účinek má na ni jeho úsměv. Jak se jí roztřesou kolena, jak přestane dýchat, jak se jí sevře žaludek a myslí jen na to, aby ji konečně objal, políbil...
"Chci, aby ses rozhodla podle toho, co ti napovídá srdce."
Copak nechápe, že tohle nemůže udělat? Kdyby se celý život řídila podle toho, co jí napovídá srdce, svět by dávno zanikl. Jistě... nejspíš by ho ovládl Acathla… protože srdce by jí nikdy nedovolilo zabít Angela, zabodnout meč do jeho těla... i kdyby to mělo zachránit celé lidstvo. A kdyby... nikdy by ho nenechala odejít. Kdyby tenkrát poslouchala své srdce, opustila by domov, mámu, přátele, Gilese, všechny, které milovala, jen proto, aby mohla být s Angelem. Opustila by Sunnydale a odešla s ním do Los Angeles...
"Já si tě nemůžu vzít, Angele," zavrtěla hlavou. "Nebylo by to rozumné a způsobilo by to spoustu bolesti lidem, které mám ráda.."
"Od kdy děláš rozumné věci, Buffy? Vím, že nám uteklo spoustu let, a věř mi, že toho lituju. Když jsem dneska odjížděl z L.A., pochopil jsem, že tohle jsem měl udělat už dávno... před pěti lety, možná ještě dřív. Neměl jsem nechat věci dojít až sem, do situace, kdy je pro tebe všechno tak těžké... Miluju tě, Buffy. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl, a každým dnem je ta láska hlubší. Všechny ženy, které se objevily po tobě, mě dříve či později opustily s tvrzením, že jsem je stejně nikdy nemiloval. Snažil jsem se je přesvědčit, jak moc se mýlí, ale... vždycky jsem to byl já, kdo lhal, Buffy. Nikdy jsem je nemohl milovat, když jsem každičkou vteřinu svého života myslel jen na tebe. Kolem tebe se posledních deset let točil celý můj život a jsem hlupák, že mi to nedošlo dřív.
Myslím, že přišel čas, aby sis to uvědomila i ty. Nemůžeš si vzít jiného, i kdyby byl sebedokonalejší, protože tvá hlava i tvé srdce jsou plné myšlenek na mě. Dobře víš, že bys Jasona nikdy neudělala šťastného, ne s tou spoustou lží, které vás rozdělují.
Vím, že mě miluješ, Buffy. Vidím to v tvých očích pokaždé, když na mě pohlédneš. Cítím to v každém tvém polibku... Jsme si souzeni a to nezměníš. Nemůžeš plavat proti proudu, protože dříve či později pochopíš, že už nemáš sílu pokračovat. A já nechci, aby ses utopila."
"Takže skočíš do řeky a vytrhneš mě z náručí někoho, kdo už mě téměř zachránil?" přistoupila na jeho hru.
"Takhle se to dá taky chápat," přikývl.
"Angele, já... po dlouhé době se zase cítím šťastná. Nevím, jestli chci s Jasonem strávit celý svůj život, ale teď je mi s ním dobře. Má mě rád, chrání mě před věcmi, které by mi mohli ublížit, miluje mě celým svým srdcem a rozhodně to nepovažuje za důvod, proč by mě měl opustit," připomněla mu něco, co udělal před mnoha lety, těsně po její maturitě. "Nehodím tohle všechno za hlavu jen proto, že si začal žárlit..."
"Nežárlím," snažil se jí odporovat. Lhal. Samozřejmě, že žárlil, žárlil celé ty dlouhé roky... Začalo to Alexem. Alexem, který ji vídal v denním světle, Alexem, kterému se svěřovala se všemi svými problémy, který byl vždycky ochotný pomoci jí, vrhnout se i do toho nejbeznadějnějšího boje, jen aby ji zachránil. Pak přišel ten hloupý spolužák... Scott? U toho si aspoň mohl být jistý, že u Buffy nemá šanci. A Riley... Rileyho se bál nejvíc. Chápal, že jeho by Buffy mohla milovat..snad ho i milovala, měl blízko k jejímu světu, chápal její poslání, pomáhal jí s ním. Když mu tenkrát v L.A. uprostřed hádky kvůli Faith řekla, že v jejím životě se objevil někdo jiný, někdo, na kom jí hodně záleží... nemusel ani znát jeho jméno, aby věděl, že se ho musí bát. Že je to někdo, kdo mu může Buffy navždy vzít. Děkoval bohu, že se to nakonec nestalo. A samozřejmě Spike... na Spika nemohl zapomenout. Nikdy si nebyl jistý, co mezi nimi vlastně bylo. Spike ji miloval. Ale co cítila Buffy? Mohla najít v srdci místo pro někoho, kdo jí tolik připomínal minulost, na kterou se snažila zapomenout? Vždyť on a Spike byli nerozlučně spoutáni tím, co společně prožili... nemohla být se Spikem a při tom nemyslet na něj...
A teď Jason. Učitel matematiky s roztomilým synem a obyčejným životem. Muž, který by jí mohl dát to, co si zasloužila. Kopu šťastných dětí, poklidný rodinný život, domov, kde by se nemusela bát. Před pěti lety by tenhle boj vzdal. Neměl by šanci dokonalého Jasona porazit. Ale dnes měl ještě jednu zbraň... něco, co bezpochybně změní Buffyin názor.
"Chtěla bych vědět, na co teď myslíš," tiše si povzdychla.
"Myslím na to, jak moc si zasloužíš šťastný život... a na to, jak moc ti ho toužím dát."
"To nepůjde," zatřásla hlavou a několik světlých vlasů jí spadlo do tváře. "Dokud tu bude ta věc s upírem, Přemožitelkou a tvou kletbou, nikdy nebudeme šťastní. Ty přece nemůžeš být šťastný," připomněla mu.
Neodolal pokušení pohladit ji po tváři. Když se jí dotkl, ucítil, jak ztuhla. Ať tvrdila cokoli, v tuhle chvíli nemohla lhát. Stačil jediný dotek a všechno její sebeovládání bylo pryč.
"Angele... nedělej mi to ještě těžší..." zamumlala. Neposlechl ji. Místo toho ji krátce políbil a pevně objal. Bylo to příjemné... utápět se v jeho objetí. Cítit teplo jeho těla, vůni vycházející z jeho kabátu... vůni, která v sobě skrývala tolik nádherných vzpomínek…dotek jeho rtů ve vlasech. Slyšet, jak tiše dýchá, jak mu bije srdce... Panebože! Jemu bije srdce?
Couvla a vyděšeně mu pohlédla do očí. Pochopil, co se stalo, a usmál se.
"Ty jsi..." vydechla nevěřícně.
"Člověk?" zeptal se, aby vzápětí přikývl. "Jo... už čtyři roky..."
"Čtyři roky?!" zopakovala. "A to mi říkáš, až teď?"
"Nevěděl jsem, jak..." povzdychl si. "Věř mi, že jsem toužil udělat to. Pokaždé když jsme spolu mluvili, chtěl jsem ti to říct. Ale nevěděl jsem jak. Měl jsem strach, co bys na to řekla. Jestli bys mě dokázala milovat, kdybych byl úplně obyčejný..." přiznal.
"Myslíš si, že bych tě opustila kvůli tomu, že jsi člověk?" zasmála se hystericky. "Vždyť o to ti vždycky šlo, ne? Abych byla s někým kdo je jako já. S ČLOVĚKEM! Tak proč si mi to k sakru neřekl?"
"Promiň, byla to chyba..."
"To teda byla," souhlasila Buffy, stále otřesená tím, co právě zjistila.
Kolikrát v životě o tom snila? Angel jako člověk, její muž, otec jejích dětí, někdo s kým by se ráno probouzela a večer pozorovala západ slunce... Vlastně měla kdysi pocit, že to prožila. Jediný den, v Los Angeles, daleko od reality, den, kdy byli opravdu spolu. V jeden jediný okamžik jí před očima proběhlo dvacet čtyři hodin života, o kterém snila. Hodiny plné lásky, naděje, opravdového štěstí... Ale pak se probudila zase v realitě toho podivného vztahu upír-přemožitelka, kterým obraceli vzhůru nohama všechny zákonitosti jejich světa. Došlo jí, že to navždy bude jen sen. Až do teď...
"Proč jsi mi to řekl zrovna dneska?" zeptala se.
"Máš právo vědět všechno, než se rozhodneš," pokrčil rameny. "Nechci, abys udělala chybu, které budeš zbytek života litovat."

* * *

"Věděla jsi to, že?" Buffyino obvinění směřovalo k Willow sedící se zkříženýma nohama na gauči, v klíně nějakou čarodějnickou knihu.
"Poslala jsem ho za tebou..." povzdychla si tiše.
"O tom nemluvím... myslím to, že Angel je člověk. Věděla jsi to, že?"
Willow nepatrně přikývla a sklopila oči k zemi. Nedokázala jí lhát, ale musela.
"Jak dlouho?" zeptala se Buffy s podivným tušením, co bude následovat.
"Hodně dlouho..." Willow už nedokázala zapírat. "Pamatuješ, jak jsem tenkrát jela do Los Angeles kvůli Cordelii? Abych ji vrátila zpět... Hodně jsme si s Angelem povídali. O něm, o jeho budoucnosti, o vás dvou. Řekl mi, jak moc by chtěl být člověk, a já jsem zatoužila po tom dát mu to. Splnit mu jeho přání. Nakonec to nebylo tak těžké... vlastně stejným kouzlem, kterým jsem oživila Cordelii, jsem udělala z Angela člověka."
"A proč si mi to neřekla? Proč, Will? Celé ty dlouhé roky jsi žila ve stejném domě, mluvila se mnou každý den, trávila jsi se mnou dlouhé hodiny, naslouchala mým trápením... a nikdy jsi mi to neřekla?"
"Angel... měl problémy vyrovnat se s tím. Nechtěl, abys to zjistila dřív, než si dá svůj život do pořádku, než zjistí, co vlastně chce. Slíbila jsem mu to, a i když jsem chtěla, nemohla jsem ten slib porušit."
"Pořád nevěřím, že jsi mi to udělala..." zavrtěla Buffy hlavou. Přemýšlela o tom, co by udělala, kdyby to zjistila dřív...Nemuseli ztratit tolik času, mohli spolu žít šťastně už čtyři dlouhé roky. V Sunnydale, v Los Angeles, kdekoli jinde. Mohli mít dvě děti a dům. Mohla se každé ráno probouzet v jeho objetí. Nemusela zlomit Jasonovi srdce.
"Kdyby ses jen jedinkrát zmínila, mohlo být všechno jinak. Víš, jaký to pro mě byl šok? Cítit, jak mu bije srdce, jak tiše dýchá...že už tu není nic, co by nás dělilo... Will, měla jsi mi to říct."
"Já vím," přikývla provinile. "Lituju toho každý den svého života... Už víš, co uděláš?"
"Jo... půjdu dát dobrou noc Dawn a pokusím se usnout. A až se ráno probudím, nějak tenhle problém vyřeším," rozhodla se. Vyšla jen několik schodů, když ji Will zastavila.
"Ona Dawn.. .nechtěla, abych ti to říkala... ale dneska nepřijde domů. Říkala, že zůstane u Alexe přes noc," zamumlala Willow.
Buffy se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Od chvíle, kdy Alex přišel o Anyu, vystřídal desítky přítelkyň...nelíbilo se jí, že další by měla být její malá sestra. Navíc si ty dva nedokázala představit spolu, příčilo se to zdravému rozumu. Dawnie a Alex...kluk, se kterým kdysi dávno málem chodila. Kluk, který byl do ní dlouhá léta blázen.
"Věděla, že se ti to nebude líbit..." povzdychla si Will.
"Nadělám s tím něco? Ti dva si stejně udělají, co budou chtít. Ale proč se v Dawnině pokoji svítí?" Soudě podle Willowina výrazu, byla to další věc, která se jí nebude líbit.
"Víš, Angel...nemohl jít tak pozdě v noci někam do hotelu. Říkala jsem, že může spát na pohovce, ale když pak volala Dawn... nevadilo jí, že tam přespí... Promiň."
"V tomhle domě už se nikdo neptá na můj názor..." pronesla unaveně Buffy a vyběhla po schodech do svého pokoje... Byla si téměř jistá, že díky myšlenkám na to, co stalo během minulých hodin, a faktu, že Angel spí jen pár kroků od ní, stráví celou noc převalováním se v posteli...

* * *

"Brý ráno," zamumlala Buffy unaveně, když došla do kuchyně. Usnula deset minut před tím, než zazvonil budík...
Willow a Dawn seděly u stolu s talíři plnými vajíček a úsměvy od ucha k uchu. Angel v kuchyňské zástěře stál u plotny a připravoval snídani.
"Doufám, že máš hlad," usmál se na ni.
Několikrát zamrkala, jako by nemohla uvěřit tomu, co vidí. Sluneční světlo dodávalo jeho očím zlatavý nádech. S pánví v ruce vypadal jako šťastný táta, co se ráno rozhodl překvapit rodinu. Bože, on se tak choval! Jako by tu byl doma! Obtočil si kolem prstu Will a Dawn a čekal, že ona se nechá ovládnout stejně snadně. Ale to se pěkně mýlil. I když to chtěla udělat, stále jí zbývala špetka hrdosti. Lhal jí. Lhal jí čtyři dlouhé roky a za něco takového si nezaslouží rychlé odpuštění.
Strávila celou noc přemýšlením a došla k závěru, že tahle situace snad ani nemá řešení. Jason si je jistý, že jejich štěstí nestojí nic v cestě. Angel očekává, že zapomene na život, který si tak pracně vybudovala, a nadšeně mu skočí do náruče. Všichni po ní chtějí rozhodnutí, které teď není schopná udělat.
Potřebovala by pomoc... rozumnou radu od někoho, kdo tohle pochopí. Ne od Will, která nadržuje Angelovi a ani se to nesnaží skrývat. Ne od Alexe nebo Dawn... A Giles taky nebyl nejvhodnější rádce v oblasti milostného života.
"Ty nebudeš snídat?" zeptal se Angel starostlivě. Zavrtěla hlavou a posadila se na prázdnou židli vedle stolu. Hlava jí třeštila a žaludek měla jako na vodě.
Ozval se zvonek. Angel postavil před Buffy sklenici s čerstvou pomerančovou šťávou a zářivě se usmál.
"Půjdu otevřít." Neměla sílu odporovat. Udělala by to, kdyby si vzpomněla na to, že jí Jason slíbil odvoz do práce.
Angel otevřel dveře a uviděl muže okolo třicítky... jen o něco málo menšího než on, se zelenýma očima zarámovanýma tmavými obroučkami brýlí, s mírně pocuchanými, světle hnědými vlasy. Dokonalé ztělesnění obyčejného muže z maloměsta.
"Uhh... je Buffy doma?" zamumlal Jason, zmatený tím, kam si má Angela zařadit. Co si měl myslet? Willowin přítel to nebyl, Dawn právě chodila s Alexem... zbývala Buffy.
"Nechcete jít dál?" zeptal se Angel. "Zrovna dělám vajíčka..."
Jason překvapeně přikývl a následoval ho do kuchyně.
"Dobré ráno, Willow, Dawn... ahoj, zlatíčko," usmál se, když uviděl Buffy. Než mu stihla odpovědět, sehnul se k ní a vášnivě ji políbil. Zaskočilo ji to. Jason se takhle nechoval. Jason byl...nedával najevo city před cizími lidmi. Všimla si Angelova naštvaného výrazu a dostala chuť rozesmát se. Odstrčila Jasona a natáhla se pro svou sklenici.
"Nevěděl jsem, že máte návštěvu," pohlédl na ni Jason, když mu došlo, že sama mu tuhle situaci nevysvětlí. Buffy mlčela, a tak se otočil k Will.
"Jasone, tohle je Angel..." zamumlala Willow a přemýšlela, jak ho má představit. "...dávný rodinný přítel, náhodou projíždí městem."
Jason přikývl a natáhl k Angelovi ruku. Ten se ale netvářil příliš spokojeně.
"Vlastně nejsem rodinný přítel," potřásl hlavou. "A nepřijel jsem náhodou... Já a Buffy spolu chodíme, včera jsem ji požádal o ruku..."
"Dost!" neudržela se Buffy. "Nebudete se chovat, jako bych tu nebyla. Konec komedie.
Dawn, půjdeš do školy," rozkázala.
Sestra na ni překvapeně pohlédla, ale když pochopila, že to myslí vážně, pomalu se zvedla a odcházela.
"Willow, zmiz odsud, prosím," otočila se k přítelkyni. Will byla odhodlaná protestovat, ale...v Buffyině tváři bylo cosi, co ji docela vyděsilo. Jen doufala, že je nezabije. I když to by taky bylo řešení...
"Ty," ukázala na Angela, "se přestaň plést do mého života. Čtyři roky ses nestaral, takže si nemysli, že tě teď uvítám s otevřenou náručí jen proto, že jsi člověk. Nemůžeš po mně chtít, abych na všechno zapomněla, a vzala si tě jen kvůli... naší minulosti..."
Jason na ni překvapeně zíral. Neměl ani ponětí, o čem mluví. Proč by neměl být člověk? A proč tvrdil, že ji požádal o ruku? Něco tu neklapalo... jen přijít na to co.
"Zůstaneš tady a ani se nehneš," přikázala Angelovi. "Musím do práce, a až se vrátím, promluvíme si. Všichni tři..." upřesnila a pokusila se usmát na Jasona. Věděla, že nich nechápal, ale nemohla mu to vysvětlit. Ne tady a ne před Angelem.
"Pojedeme?" navrhla Jasonovi. Bezradně přikývl...

* * *

Snažil se nemyslet na události poslední hodiny. Cítil se zmatený. Jako by ta dívka, co seděla vedle něj, nebyla Buffy, kterou znal. Nemluvila o minulosti. Věděl o několika nešťastných láskách, ale neznal podrobnosti. Věděl o smrti její matky, ale neznal její jméno. Netušil, kde se narodila, kde vyrůstala, kam chodila na střední. Až do dnešního rána to nepovažoval za důležité.
Snažil se soustředit na řízení. Spojka. Brzda. Zastavit na červenou. Oranžová. Zelená. Přidat plyn. Vyhnout se té staré paní s nákupem. Neprojet tu hlubokou díru. Znova zastavit...
"Kdo to je?" zeptal se nakonec, i když nechtěl znát odpověď. Včera byl šťastný. Myslel si, že ho miluje tak, jako on ji. Že všichni tři - on, ona a Jaden - spolu vytvoří rodinu, o které vždy jen snil. Dnes už si nebyl jistý ničím...
"Bývalý přítel," zamumlala Buffy. Jak cize ta slova zněla. S Angelem neměla nic společného. Angel nikdy nebude bývalý, i kdyby se snažila.
"Ten prstýnek je od něj?" mávl směrem k její ruce. Ráno ho chtěla sundat, ale zjistila, že to nejde. Jako by někdo nechtěl, aby ho sundala...
"On je... chodili jsme spolu moc dlouho na to, aby se jen tak vzdal," usmála se tiše.
"Co se stalo?" K čertu, nechtěl to vědět. Tak proč se ptal? Copak si chtěl ještě víc ublížit? Už tak jedna jeho část věděla, že Buffy ztratil. Její pohled... pohled, se kterým se na toho muže... Angela... dívala, mu prozradil vše.
"Miloval mě a opustil mě. Jednoduché, až příliš..." povzdychla si. Teď jí to připadalo jednoduché...tenkrát to bylo až příliš složité, bolestné, nenáviděla ho za to.
"A ty? Myslím, jestli ho miluješ..."
Neodpovídej, prosím, zadoufal. Nechtěl, aby lhala, ale nemohl slyšet pravdu.
"Byl první, Jasone, a na toho, kdo byl první, nikdy nezapomeneš," zamumlala Buffy.
Zastavil před policejní stanicí, kde pracovala.
"Měla bys jít," požádal ji. Mlčky přikývla.
"Přijdeš večer, Jasone? Musíme si promluvit, takhle to dál nejde..."
"Samozřejmě," souhlasil. Věděl, že nemá jinou možnost...

* * *

Hodiny nad lednicí ukazovaly osm deset. V domě bylo takové ticho, že slyšela i tlukot vlastního srdce. Dawn odešla k Alexovi a Will někam zmizela. Nechaly je samotné. Ji, Angela a Jasona, u jednoho stolu, v jedné místnosti. Všichni tři mlčeli, přemýšleli. Buffy věděla, že by měla začít. Vždyť kolem ní se tohle točilo. Ona by to měla vyřešit. Ale upřímně - neměla sílu.
Sedm hodin zvedala v kanceláři telefony. Pak se pohádala s Alexem kvůli sestře. Na Will ani nepromluvila, pořád se zlobila za ty lži. Omluvila se Gilesovi, že nestihne večerní trénink, a dostala půl hodinovou přednášku o tom, že nesmí dávat přednost osobnímu životu před svým posláním. Nakoupila.
A teď tu seděla s dvěma muži, kteří po ní chtěli rozhodnutí. Rozhodnutí, které nedokázala učinit.
"Tak..." zamumlal Angel a konečně přerušil to tísnivé ticho.
"Jo..." přikývl Jason.
Oba dva na ni hleděli a čekali, co řekne. Ale ona opravdu nevěděla, jak se zachovat. Nechtěla jim ublížit...a hlavně nechtěla ublížit sobě.
Když uslyšela zvonek, měla pocit, jako by někdo vyslyšel její prosby.
Angel i Jason se jako na povel zvedli, ale zastavila je jediným mávnutím ruky.
"Jdu tam," rozhodla se.
O pár vteřin později Buffy otevřela dveře.
"Ahoj, kotě," usmál se. "Už je to dlouho, co jsme se viděli naposled."
"Spiku?" pohlédla na něj nevěřícně. Tohle už přece nepotřebovala! Dva muži stačili, nepotřebovala třetího, který by si chtěl dělat nárok na to patřit do jejího života. Ne! Měla chuť mu zabouchnout dveře před nosem, ale ten zbytek slušnosti, co v ní zbýval, jí to nedovolil. Nemohla ho jen tak vyhodit.
"Co tu děláš?" zamumlala místo toho.
"Přijel jsem se podívat, jak se ti daří, a zeptat se, jestli nepotřebuješ pomoc. Můžu jít dovnitř?" Unaveně přikývla.
"Pojď...řekla bych, že jsi nám tu docela chyběl..."
Ani nevěděla, kdo z nich byl překvapenější, když Spike vešel do kuchyně.
"Co ty tu k čertu děláš?" zavrčel na něj Angel, sotva se posadil ke stolu. Spike nasadil svůj typický výraz a velmi hlasitě a dlouze si povzdychl.
"Cordelia mi řekla, že by tu mohla být legrace," řekl nakonec.
"Cordy ti neřekla nic," zavrtěl hlavou Angel. "Přísahala..."
"Mučil jsem ji," zasmál se Spike. Jeho slova vyvolala na Jasonově tváři vyděšený výraz. Buffyini přátelé mu připadali... no přinejmenším hodně podivní. Zvykl si na Alexe, který se otočil se každou sukní. Na Willow, která praktikovala magii a zapalovala svíčky jediným mávnutím ruky. Ale tohle už bylo moc.
"Nelži, neublížil bys ani mouše," povzdychla si Buffy. "Tedy pokud by byla na správné straně..."
"Fajn, nemučil jsem Cordelii, ale její boty," pohlédl na Angela. "Ty za šestnáct set dolarů... Řekla mi, o tom co se tu děje."
"Kdo je vlastně tohle, Buffy?" zeptal se Jason tiše.
"Jsem Spike... bývalý," usmál se.
"Takže teď jsme tři?" Jason vypadal, jako by chtěl každou vteřinou utéct.
"To ne...já a Přemožitelka, to je minulost. Bylo to super, kotě, ale mám teď novou známost. Někoho, kdo je skoro tak nádhernej a odvážnej jako ty."
Angel tázavě nadzvedl obočí. Tušil, o kom Spike mluví, a vůbec se mu to nelíbilo. Měl rád Fred jako sestru a cítil se za ni zodpovědný... nechtěl, aby ji Spike jen využil...
"Ještě si o tom promluvíme..." řekl nakonec.
"Proč jí říkáte Přemožitelka? Co to znamená?" zeptal se Jason, který zřejmě přemýšlel nad Spikeovými slovy.
"Tak pan Dokonalý neví tamto?" Spike pohlédl tázavě na Buffy. Když nepatrně přikývla, ušklíbl se.
"Jmenuju se Jason Henriks," zaprotestoval.
"Takže Jason Dokonalý je trošku mimo obraz. Máme tu Angela, který dýchá... což mě už čtyři roky docela vyvádí z míry. Mám strach, aby to nebylo nakažlivé. Však víš... napřed to s duší a kdo ví, co přijde potom... ale zpátky k tvým problémům. Moje vyřešíme jindy. Pan Dokonalý... tedy Jason... a velká láska, náš oblíbený Angel, který ti konečně může dát to, co si zasloužíš. Dva zásnubní prstýnky a jen jeden si můžeš nechat. Chápu to správně?"
Buffy přikývla.
Angel si tiše povzdychl.
Jason nevěřícně zavrtěl hlavou. Připadal si jako v hodně špatném snu.
"Pan Dokonalý splňuje všechny tvé požadavky na muže, se kterým bys chtěla strávit zbytek života. Předpokládám, že má takové ty věci jako dobrou práci, dům, možná i děti... Jiná by po něm skočila. Ale je tu něco, co jsme mu neřekli, že? Moje holka měla strach z toho, jak by pan Dokonalý reagoval na to, že se umí prát..."
"Umí prát?" zopakoval překvapeně Jason.
"Jo, tady Summersová má tvrdší úder, než většina chlapů, které znám. Vím to moc dobře, vlastně jsem to poznal párkrát na vlastní kůži. Je to drsná holka."
"Myslel jsem, že děláš u policie jen sekretářku..."
"Hele, přestaň mi skákat do řeči," napomenul Spike Jasona a otočil se k Angelovi.
"A pak je tu náš napravený upírek." Pobavilo ho, jak při slově upír Jason překvapeně zalapal po dechu. "Už mu nějaký ten týden tluče srdíčko a já osobně bych byl hodně naštvaný, kdybych věděl, že mi to tak dlouhou dobu tajil. Ale milujeme ho spoustu let, takže by se to dalo odpustit. Způsobil nám hodně bolesti, ale na druhou stranu my jsme ho poslali do pekla...
Je to docela jednoduché, Buff."
"Opravdu?" zamračila se. Možná pro něj, ale pro ni ne.
"Celá ta otázka vzít si Jasona nebo Angela se nám scvrkla na Vzít si Angela nebo ne? Nic proti němu," mávl směrem k Jasonovi, "ale není to typ hocha, se kterým budeš šťastná. Dokonalost ti nesluší... Ty a tady šéf jste toho prožili moc na to, abyste jen tak zapomněli. Mám takový pocit, že jste se nikdy nepřestali milovat."
Angel přikývl, ale Buffy nechala Spikovu poznámku bez povšimnutí.
"Takže já vezmu tady pana Jasona Dokonalého Henrikse na pár piv do mého oblíbeného baru, a až se vrátíme, chci vidět, jak jste šťastní," zasmál se, chytil překvapeného Jasona za rukáv a odtáhl ho z kuchyně dřív, než stihl jakkoli zareagovat.
Buffy ho chtěla zachránit, ale cosi jí zabránilo vstát ze židle.
"Tak a jsme sami," zašeptal Angel.
"Naplánoval jsi to, že? Zavolal jsi Spika, aby zahrál tohle divadýlko a..." obvinila ho. Angel se rozesmál.
"Ne, to by mě nikdy nenapadlo. Škoda... musíš uznat, že jeho přesvědčovací schopnosti jsou dokonalé."
Nevěděla, jak na tohle odpovědět.
"Promiň, Buffy, odpusť mi všechno, co jsem udělal i neudělal. Byla to chyba, přiznávám... Měl jsem jít za tebou hned ten první den, kdy ze mě Will udělala člověka. Mohl jsem žít místo abych jen snil o tom, jaké by to bylo říct ti to. Ztratili jsme hodně času... a dokud mi neřekneš ano, budeme ztrácet další..."
Cítila se unavená. Unavenější, než kdykoli před tím. Chtěla jít do postele. Stočit se mu v náručí, nechat se ukolébat tlukotem jeho srdce. Chtěla, aby ji něžně políbil do vlasů a recitoval básničky z té knížky, co jí dal k osmnáctým narozeninám a kterou si schovávala pod polštářem. Chtěla, aby jí ráno donesl snídani do postele. Chtěla, aby utěšoval jejich děti. Aby ji ráno vozil do práce a večer ji bral do kina.
"Ano," povzdychla si nakonec.

~ konec ~
ZDROJ:
http://povidky.buffy-angel.org/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucyna Lucyna | 27. prosince 2011 v 18:13 | Reagovat

pěkná povídka' :-)  :-)

2 ibuffyi ibuffyi | Web | 30. prosince 2011 v 14:50 | Reagovat

Moc pěkná povídky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama